Hned na úvod se Vám, paní Miklošová, musím přiznat, že jsem se dlouhou dobu snažil přijít na nějaké lepší pojmenování, než se používá - „nevidomý“. Přijde mi to už z toho slova, stejně jako „postižený“, strašně divné, jako by se lidi dělili na dvě půlky. To samé zdravý a nezdravý.

Kolikrát jsem také přemýšlela nad přirovnáním, aby se ti lidé tolik nedělili. Dokonce jsem někde slyšela i lidé „normální a nenormální“. Zatím se mi ale také nedaří vymyslet vhodné slovo. (úsměv)

Tak si holt budeme muset zatím vystačit se slovíčkem „nevidomý“. (úsměv) V Aši bydlíte přes 40 let. Je výhoda pro nevidomého člověka bydlet v (relativně) menším městě, jako je Aš, oproti větším městům?

Těžko říct. Velkoměsto je pro nevidomé trošku složité, mně to v Aši docela vyhovuje. Všechny mé tři sestry bydlí v severních Čechách a několikrát mě lákaly, ať se odstěhuji někam blíž, ale už jsem tu zvyklá a zabydlená. Tady je můj domov, tady jsem zvyklá.

Přes 40 let vyučujete mladé lidi hře na akordeon a klavír. Baví Vás to stále ještě?

Ráda bych učila co možná nejdéle, protože mě to opravdu baví. Až holt přijde někdo mladý, tak mu pochopitelně uvolním místo, ale nechci vidět ten den, kdy odnesu klíče od třídy. To mi bude asi hodně smutno, ale člověk s tím musí počítat.

Jak vlastně vypadají notové podklady?

Jsou v Braillově (slepeckém) písmu. Existuje v Praze knihovna, která přepisuje noty do Braillova písma. Klavíristi jich mají docela dost, ale na akordeon jich moc nevychází. Přepisovačů je málo a nestíhají.

V jakých organizacích pomáhajících zrakově postiženým - ať už slabozrakým, či nevidomým - působíte? Jaké organizace existují?

Organizací je naštěstí více. Například Tyfloservis učí lidi v počátku, když přijdou o zrak, prostorovou orientaci, chození s bílou holí, sebeobsluhu a vše, co je potřeba k tomu, aby mohli v klidu žít. Mají také například svou kuchyni se speciálními pomůckami, kde učí nevidomé lidi vařit a kde občas působím jako konzultant.

My, jako organizace SONS (Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých), pomáháme zrakově postiženým, aby se s tím vyrovnali. Pořádáme různá setkání, aby v tom nebyli sami a ukázali jsme jim, že se s tím dá žít, i když to třeba není úplně lehký, to je pravda.

Aby se s tím lidé naučili žít, bývá mnohdy těžké. Někdy je to tak, že ti nejbližší se na ně pak vykašlou. Někteří se pak uzavřou a nechtějí chodit mezi lidi, a i proto pořádáme setkání. Tyfloservis je tedy naučí ty prvotní věci a my, jako SONS, se snažíme, aby se s tím dokázali srovnat.

Tyflocentrum, které také pomáhá nevidomým, ale i SONS, sídlí v Chebu v jedné budově. Jaké aktivity pořádáte?

Máme klubovnu v Chebu a připravujeme výlety, gurmán klub, chodí nám číst lidé z knihovny. Pořádáme také dny otevřených dveří. Připravujeme také zajímavé přednášky. Spolupracujeme s organizacemi v Karlových Varech a Sokolově. Navštěvujeme divadla, koncerty. Zajímavostí je také návštěva muzeí, kde nám většinou dovolí prohlédnout si věci i rukama.

Kolik členů máte v současnosti v klubu SONS a Tyflocentru na Chebsku?

V tuhle chvíli asi 39 členů. Aktivně se nás schází v „klubové čtvrtky“ něco přes dvacet.

Přibývá členů? Jakým způsobem přibývají?

Možná o všech lidech ani nevíme, protože někteří vlastně třeba neví zase o nás - je to takové vzájemné. My sice dáváme letáky k očním lékařům a různě, ale oni buď ty lidi nekontaktují, nebo když už třeba ano, tak je např. odrazuje rodina nebo okolí. Možná i oni sami, ti lidé, mají pocit, že mezi nás ještě tak úplně nepatří. Nebo za námi přijdou třeba až po nějaké době, než se se vším srovnají. Snažíme se je ale vyhledávat, jak se dá.

Jaké aktivity v rámci klubovny máte Vy nejraději?

Jezdíme například do Karlových Varů na turnaj kuželek nebo simulovanou střelbu, což je bezvadný.

Počkejte, jak probíhá taková střelba?

Je to vlastně normální pistole, která je na laser, a je to ozvučené - čím vyšší tón, tím máte víc bodů.

Čas od času jsem Vás viděl např. v reportážích České televize nebo četl články…

Ano, to máme zase jiné projekty, na kterých se podílíme - např. o vodících psech, soutěže ve čtení a psaní v Braillově písmu a snažíme se vymýšlet různé aktivity, aby o nás věděla i veřejnost, že nejsme lidi, kteří by čekali, kdo nám co dá nebo udělá, ale chceme být co nejvíc to jen jde samostatní.

Jak probíhají takové soutěže, např. ve čtení a psaní v Braillově písmu?

Bývá tříminutový úsek, diktuje se text, který přepisujeme. Podle počtu úhozů se pak spočítají chyby. A čtení je klasicky na rychlost.

Vím o Vás, že jste byla mj. třetí na soutěži ve čtení a psaní na psacím stroji…

Beru to jako zábavu, abychom lidem ukázali, že se umíme i pobavit, protože po té soutěži se všichni setkáme. Navíc jak jde technika kupředu a vše je v počítačích, tak se snažíme, aby si lidé stále dokázali přečíst v Braillově písmu, a je to spíš tak trochu propagační akce, aby to Braillovo písmo nebylo zapomenuté.

Pořádáte besedy na školách i pro veřejnost, aby lidé věděli, jak pomoci nevidomým například na ulici. Myslíte, že jsou znatelné výsledky?

Určitě ano, dokonce i před dospělými. Myslím si, že by se měl zařadit nějaký předmět, nebo alespoň přednášky.

A myslíte, že ta osvěta má už výsledky a lidé jsou více informovaní?

Určitě je to znát. Lidé se postupně o nás dozvídají, ledaskde nás potkávají a už plno z nich ví, jak nás oslovit, jak nám mohou pomoct.

Nenudí Vás při přednáškách a rozhovorech neustále odpovídat dokola na ty stejné otázky?

Nenudí, každý tu otázku položí jinak a možná čeká i jinou odpověď, a tak se to dá různě obměňovat. Nenudí mě to a snad ani nebude. Lidé o tom potřebují vědět. Stejně jako např. lidé na vozíčku. Je dobře, že nejsme nikde uzavření.

Jak moc je dobré se seznamovat, kamarádit a setkávat se „zdravými lidmi“?

To je dobrá otázka. Myslím si, že je to docela důležité, aby se setkávaly obě skupiny. Je dobré, aby se lidé kamarádili, věděli o sobě a nehledali žádné bariéry. Jsme lidi s plnohodnotným životem. Například v hudebce, kde pracuji, jsem jediná nevidomá.

Teď z jiného soudku. Zaujalo mě, že kolikrát bývají věci a pomůcky běžně se prodávající levnější, než pokud se prodávají jako „speciální pomůcka“ pro postiženého.

To je pravda, to je neštěstí. Když vlezu např. do domácích potřeb, tak kolikrát najdu ty stejné věci o dvě třetiny levnější.

Čím to je?

Nechápu to, je to nesmyslně předražené a myslím, že to nakonec nakoupí zrovna tak v těch domácích potřebách… Pokud jsou to pomůcky, které je opravdu potřeba speciálně upravit, tak to samozřejmě chápu. Občas danou pomůcku samozřejmě nemohou vyrobit sériovou výrobou, je to složité.

Napadl Vás někdy nějaký „zlepšovák“ k usnadnění života?

Každou chvíli musím něco vymýšlet (smích). Například si koupím mikrovlnku a ta nepočítá s tím, že ji bude používat nevidomý člověk, a tak už musím vymýšlet, jak bych si to označila, aby to pro mě šlo použít.

Zažíváte navzdory hendikepu někdy např. nějaké úsměvné chvíle?

Jednou jsme zabloudili na kruháku, to bylo docela úsměvné… tedy jak pro koho. Dodneška nechápu, jak se mi to povedlo. To jsme se pěkně dlouho motali, ale povedlo se nám to. Motali jsme se tam jak vítr v bedně (smích). Zastavila jsem nakonec kolemjdoucího a pomohl nám.

V Aši, troufám si říct, Vás zná opravdu hodně lidí, kteří Vás často potkávají ať už na koncertech ZUŠky, tak na ulici…

Kolikrát mě někde po cestě pozdraví, já odpovím každému, ale jak se soustředím na cestu, tak si pak občas říkám: „Jé, kdo to jenom je?“ Tím, že je Endží (vodící pes) už patnáct let, tak musím na cestu dávat přeci jen větší pozor. Na to ale, že jí je tolik let, tak je to velký pomocník. Nejhorší je, když si lidi chodí hladit vodícího psa, když přecházíme silnici (smích). „Jé, to je krásný pes,“ řeknou a vlítnou do silnice a začnou se s ní muchlovat. Tak pak říkám: „Prosím Vás, počkejte aspoň, až přejdeme na chodník.“

Otázka na závěr. Kde se ve Vás bere ten věčný optimismu a dobrá nálada?

Kolikrát si taky říkám, že už na všechno mám vztek a se vším praštím, ale pak si zase řeknu, vždyť takhle to přeci nejde. Jdu se projít, zahraju si na akordeon, něco si přečtu, jdu za kamarády a je mi lépe. Např. když učím, tak na starosti opravdu zapomenu. Když učím, tak učím a jsem úplně ve svém živlu.

4.12.2016, David Nushart