Kdo je můj bratr Michal?

N: Je to skvělý brácha, zlobím ho,  že je všeumělec.  Vždy se mu vše dařilo. Kreativita a fantazie mu nikdy nechyběly. Ale hlavně je to úžasný bráška a výborný kamarád. Nedivím se, že jeho snem bylo herectví. Hraje i v životě a je zábavný.

A kdo má sestra Nela?

M: Moje sestra Nela je baletka,  ale hlavně ta nejbáječnější sestra a výborná parťačka. Moc si jí vážím. Je zodpovědnější a důslednější… Přesný opak mne.

Takže pěkně od začátku. Jaký je mezi vámi věkový rozdíl? Oba jste navštěvovali základní školu v Aši?

N: Věkový rozdíl tak akorát. Jako mladší jsem se nedala. Rozumíme si do teď.  Trochu nás ta umělecká branže spojuje.

M: Věkový rozdíl je 3,5 roku. Oba jsme navštěvovali ZŠ Hlávkova, kam chodil i náš taťka. Já pak po 5. třídě šel na 7leté gymnázium a sestra v 6. třídě na taneční konzervatoř do Prahy.  

Od kolika let se věnujete baletu a herectví/moderování/focení?

N: Když jsem se narodila, tak jsem se moc nehýbala. Museli se mnou cvičit, abych vůbec v půl roce seděla. Asi jsem si to schovávala na později. A pak už jsem chodila jenom v tanečním rytmu. Bylo těžké byt chvíli v klidu. Ještě že brácha vymýšlel hodně aktivní hry. Ale vážně, bez hudby a tancování bych asi nežila. Nejen balet mě uhranul, ale i latina a standardní tance. Vymýšlela jsem si vlastní choreografie a tancovala, kde to šlo. Takže jsem začala od prvních krůčků v baletním oddělení ZUŠ Aš, tehdy pod vedením Pavly Kymplové.

M: Rodiče tvrdí, že hraji od narození. Mamka hrála 20 let divadlo amatérsky, a to i v době, kdy mě čekala. Tak to mám asi trochu v genech. Hodně mi dalo divadlo na gymnáziu, kde jsem pod vedením Romana Černíka dostal tu nejlepší hereckou průpravu. Fotím také odmala, tak to jsou zase geny po taťkovi.

Co střední škola? Gymnázium nebo konzervatoř?

N: Přijímačky na taneční konzervatoř jsem si vyprosila. Rodiče to vzali s nadhledem, že mi tu radost udělají, a doufali, že mě nevezmou. Navíc pan ředitel chtěl, abych rovnou nastoupila do 2. ročníku. Rodiče to ale nedovolili. Dobře věděli proč. Takže jsem začala osmileté studium ve 12 letech. I tak to bylo několik let strachu a obrovské zátěže nejen pro mě. Ale tak moc jsem to chtěla, že jsem vydržela.

M: Život na gymnáziu nebyl žádný med, tedy kromě sportu a divadla. Jako student se třemi „dys-“ jsem fakt trpěl. Ale základ mi gymnázium dalo slušný.

Jak jste na střední trávili svůj volný čas? Měli jste v té době nějaké sny a pevně stanovené cíle?

N: Já už od malička. Balet mi učaroval. Je to zvláštní, ale nepřipustila jsem myšlenku, že bych měla dělat něco jiného. Na škole to byla dřina od rána do večera a pokud člověk hodně účinkoval v představeních školy nebo jezdil na soutěže, tak musel tvrdě dřít i o víkendech. Moc času na nějaké koníčky nebylo. Ale věnovala jsem se ráda výuce cizích jazyků a s rodiči jezdila na lyže a letní vysokohorskou turistiku do Alp.

M: Kdybych na gymplu nedělal to divadlo a hlavně sporty, jako lyžák, plavání, horské kolo apod., tak bych asi nepřežil (smích). Cíle jsem měl vždy, a ne malé. Jsem trochu víc ctižádostivější.

Angažovali jste se během střední v nějakých zájmových aktivitách? Jak na tato léta vzpomínáte?

N: Aktivity spojené s tancováním byly samozřejmostí, na taneční konzervatoři se prakticky vše točí kolem tance. Na celých 8 let na škole vzpomínám ráda. Tanec je tak trochu intimní záležitost (práce s tělem), takže všechny své kamarády a kamarádky (spolužáky) znáte dokonale. Trávili jsme spolu průměrně 10 hodin denně... Všichni jsme byli skoro jako sourozenci, prostě výborná parta.

M: Ale vzpomínám rád, s Romanem Černíkem jsme hodně s divadlem jezdili, měli prima partu. Hodně jsem fotil a sportoval, také už moderoval. Prý jsem byl spíš komik. Asi mi to trochu zůstalo. Vyhrával jsem recitační soutěže atd.

Kam pokračovaly vaše další kroky?

N: Během posledního ročníku jsem absolvovala několik konkurzů do profesionálních baletních souborů, ale zvítězila naše 1.scéna - Národní divadlo v Praze, kam jsem tedy nastoupila po ukončení studia v roce 2007.

M: Na gymplu jsem nevydržel, a tak rok před maturitou jsem takříkajíc pláchnul do Prahy, kde jsem současně v jeden den dělal přijímačky na grafickou školu, obor fotografie, a na konzervatoř - obor herectví. Mezi přijímačkami jsem měl hodinu času na přeběhnutí mezi školami. Udělal jsem zkoušky na obě školy, no a samozřejmě vyhrálo herectví.

V jaké chvíli jste si uvědomili, že chcete zasvětit život vaší profesi?

N: Asi snad od těch prvních krůčků a pak na konzervatoři, kdy jsem první půlrok proplakala steskem po rodičích. Když mě rodiče chtěli vzít domů zpět, tak tam jsem si uvědomila tu sílu touhy tančit. A pak mne příprava na tuhle profesi doslova pohltila. Díky skvělým rodičům a rodinnému zázemí, které nám vytvořili, jsem se mohla dát na tuhle životní dráhu.

M: Měl jsem štěstí, z 270 uchazečů nás brali 15. A protože se mi splnil sen, tak jsem si toho nesmírně považoval. Rodiče už tak ale nejásali. Ale nakonec mně i setře dovolili splnit si sny, ba co víc, hodně nás podporovali a obětovali i život v Aši, abychom jako rodina byli pohromadě.

Nelo, jsi baletkou Národního divadla. Zdá se, že z kariérního hlediska už dál růst nemůžeš, alespoň u nás v České republice. Co plánuješ do budoucna?

N: Moc si cením toho, že mohu být součástí naší první scény, bohužel profesní kariéra tanečníků je celkem krátká a člověk si musí v určitém věku uvědomit, že to není napořád. Tzv. "taneční důchody" už dávno neexistují a uplatnění "vysloužilých" tanečníků je poměrně malé – tak, aby mohl nějakým způsobem stále zůstat u profese, které zasvětil dosavadní život. Ani já bych se tohoto oboru nechtěla úplně vzdát, poslední dobou se věnuji ve svém minimu volného času taneční pedagogice a doufám, že v tom budu moci v budoucnu pokračovat a dál se rozvíjet .

Jsi součástí Mekky vysokého umění. Tvá pozice je snem mnoha baletek. Je v Tvém oboru silná konkurence?

N: Ano, konkurence je silná, už jen po skončení studia je v současné době dost těžké sehnat angažmá v profesionálním kvalitním souboru. Člověk se nesmí nechat ukolébat a ustrnout, stále na sobě musí pracovat a hájit si svou pozici, pokud ne, dostane příležitost další.

Jak vypadá běžný pracovní den profesionální baletky? Máš striktní disciplínu, nebo se dá také občas vypustit?

N: Pracujeme obvykle 6 dní v týdnu, ale pokud zrovna vyjde představení na neděli, tak máme volný den, až když je to možné... Pracovní den začínáme v 10 hod. ráno povinným klasickým tréninkem, abychom se rozcvičili (případně dali dohromady svá bolavá a pochroumaná těla z předešlého dne...), pak zkoušíme repertoár, který je právě na programu v nejbližších dnech, a poté se připravuje nová premiéra, když je to právě aktuální - máme většinou 3 baletní premiéry během sezony. Zkoušky bývají rozdělené pro sbor, sólové role, a když je to nazkoušené, tak se vše spojí a máme tzv. projížděčku celého představení. Obvykle se zkouší do 17-18 hod., což je stanovená pracovní doba, ale pokud právě tanečník neúčinkuje v daném představení nebo titulu, tak má občas volněji, ale stejně žijeme doslova ze dne na den, přesný plán zkoušek se dozvídáme den předem a také se vše uzpůsobuje tomu, když někdo onemocní nebo se zraní, to se pak samozřejmě zaskakuje a musí se opět zkoušet. Míváme průměrně asi tak 10-12 představení do měsíce, ty jsou naštěstí dopředu dramaturgicky naplánována a jsou na programu ND, skoro každý víkend ale hrajeme tzv. dvojáky (to jsou dvě představení za den)... obzvlášť o Vánocích hrajeme hodně – např. teď v prosinci máme 23 představení, tzn. dvojáky i ve všední den. Během divadelní sezony nemáme nárok prakticky na žádnou dovolenou nebo volno, naštěstí každoročně dostáváme od pana šéfa týden volna v březnu, kdy se máme šanci trošku zotavit z půlročního maratonu a pak máme až divadelní prázdniny v létě cca 6 týdnů. Často je těžké ráno přinutit bolavé tělo k nějaké aktivitě, natož k celodennímu tréninku, ale to už je úděl tanečníka.... Stát na jevišti před vyprodaným divadlem je krásný pocit, při kterém na všechny bolesti zapomenete.

Kam všude ses mohla díky svému povolání podívat?

N: Už na konzervatoři jsme jezdili jak po ČR, tak po zahraničí - většinou Německo a Francie... S baletem Národního divadla jsem měla štěstí navštívit mnoho evropských měst, např. španělskou Barcelonu, Granadu, Madrid - kde jsme dokonce slavili Nový rok... Italský ostrov Sardinie, francouzské lázeňské město Vichy, polský Lodz a další.

Michale, vystudoval jsi herectví pod vedením H. Maciuchové a J. Novotného. Jak se Ti jako rodilému Ašanovi hraje po boku těch největších hereckých jmen u nás?

M: Mám hluboký respekt a vážím si toho hrát se skvělými herci. Po čase své kolegy vnímáte jako kamarády, a to se pak i skvěle hraje. Ale mám se stále co učit. Kdysi mi Jana Hlaváčová řekla: "Nikdy nepropadni reklamě,“ a já to občas porušil, ale bylo to vždy kvůli penězům na živobytí.

Debutoval jsi v roce 2001 snímkem Vůně vanilky. Veřejnost Tě může znát i z dalších filmů, HBO nebo České televize. Na kontě máš také angažmá v divadle ABC či v divadle D5. Jsi dokonce i kameraman. Máš radši divadlo, nebo se cítíš lépe před/za kamerou?

M:  Mám velmi rád divadlo, kameru mám rád úplně stejně a ta mě navíc uživí. Tak aspoň nemusím tu reklamu

Co to je RCTV? Jak vzešel nápad tuto televizi realizovat?

M: Je to modelařina v pravém slova smyslu. Začal jsem s tím už v Aši, byla to jedna z mých vášní a nevzdal jsem se toho. Nejsem v tom sám, jsme parta lidí, která společně sdílí stavění autíček, letadel apod. a hraní si s nimi. Pořádali jsme tábory pro mladé modeláře a jiné akce. Hlavně točíme pro TV pořady o modelářství.

Mimo jiné jsi také fotograf. Dokonce jsi udělal i přijímací zkoušky na vysokou školu s tímto zaměřením, ale rozhodl ses pro herectví, protože focení může počkat. Už nastal ten správný čas? Kde mohou lidé Tvé fotografie vidět?

M: Tak mírně opravuji, ty přijímačky jsem dělal na střední grafickou školu - obor fotografie. Focení je také jedna z vášní. Měl jsem několik vernisáží a další připravuji v Praze. Trochu se věnuji i charitě a to bude možná tématem výstavy fotografií. A divadlo budu snad hrát do smrti.

Už jste spáchali nějaký společný projekt, popř. máte to v plánu?

N: Ano, to vždy bráška zavolá v tom nejhorším termínu a já ho nemohu odmítnout, protože vím, že mu to udělá radost. Tak na jeho vernisážích tančím nebo někde hraji... A určitě i v budoucnu se najdou společné akce.

M: Není na to mnoho času. Sestra je fakt hodně vytížená.  Já ostatně také. Ale je to i tím, že teď kotvím v Brně. Měli jsme pár projektů, ale věřím, že budou další. Všechno má svůj čas.

Co považujete za své největší úspěchy?

N: Z taneční oblasti bych nedokázala vše vyjmenovat, tančím ve všech titulech Národního divadla. Jak „sólovější“ role, tak sborové v klasických baletních titulech i v současných moderních choreografiích apod. V herecké branži určitě role v pohádce Dešťová víla a další. Také jsem točila pro Španělskou TV... Tančila jsem na několika ročnících televizního pořadu Atlet roku, kde jsem spolupracovala s K. Gottem. Poslední úžasná spolupráce pro mě bylo focení s předním fotografem Robertem Vanem pro prestižní výstavu v Paříži a pro novou kampaň společnosti Linet, která se zabývá výrobou zdravotnických lůžek...

M: Určitě film Vůně vanilky, další filmy a seriály se skvělými herci a režiséry a v současné době hraní se skvělou Simonou Stašovou. Souběžně mám své místo na slunci jako kameraman v ČT. A cestování po světě samozřejmě s kamerou a dronem.

Jak rádi relaxujete?

N: Musím relaxovat, bez toho to nejde. Není to jenom fyzická relaxace, ale i ta duševní. Jiné umění, přátelé, miluji cestování a i s divadlem je cestování relax. Jsem typická račice, takže si nejlépe odpočinu, když mám kolem sebe své nejbližší.

M: Tak to já snad ani neznám. Relax je pro mě moje práce. Ale určitě rád spím. Takže asi relax.

Jak často zavítáte do Aše? Co se vám tu líbí a kde naopak vidíte prostor pro změnu?

N: Když je párkrát do roka volno o víkendu, tak jedeme do Aše s manželem a rodiči. Mam tu svoji stopu a vždy mě dostane nostalgie, jsem ráda doma v Aši, ráda v přírodě.

M: Já bych tak rád jezdil do Aše. Je to pro mě srdeční záležitost. Rodiče tam jezdí, tak občas se přidám a pak se nestačím divit. Aš zkrásněla a je to skvělé místo k žití.

Co byste vzkázali maturantům ašského gymnázia? Je lepší se honit za uplatněním a penězi, nebo se věnovat tomu, co vás baví?

N: Snad aby i hodně mladý člověk se snažil být sám sebou a hledal v sobě to, co ho těší a dělá mu radost. Poslouchal své srdce a svoji mysl. A co je důležité... nebýt lenivý a snažit se sám najít své místo na slunci.

M: Peníze fakt nejsou všechno, ale z něčeho člověk živ musí být. Mám velké štěstí, že vše, co dělám rád či miluji, tak to mě i živí. Co bych vzkázal maturantům? Kouzelné slovo "chci" vám může splnit jakoukoliv vaši touhu a přání, ale pouze čestnou a spravedlivou cestou. Tak si přejte a snažte se. Jde především o Váš život.

Máte rádi hudbu? Jakého interpreta byste mi doporučili?

N: Já bych samozřejmě bez hudby nemohla pracovat a vlastně ani žít... Díky profesi se dostanu ke spoustě hudebních žánrů, ale když chci odpočívat, nejradši si pustím třeba F. Sinatru nebo Postmodern Jukebox...

M: Mám rád hudbu - dobrou hudbu.

Kdybyste měli každý jmenovat tři lidi, které považujete za pAšáky, kdo by to byl?

N:  Paní Jiřinu Kotounovou - díky které se mé dětství v Aši točilo celé ve víru kultury. A dala mi možnost otrkat se před publikem už od malička. Pak bývalý ředitel ZUŠ Aš pan Pešek a také paní Věra Šimková, která oblékla, a věřím, že ještě dlouho oblékat bude, spoustu sportovců a umělců nejen z Aše.

M: Mým vzorem byl Roman Černík, skvělý je mladý Lukáš Bundil, výborný hudebník, ale třeba i pan starosta Blažek, který to moje rodné město tak krásně zvelebuje. A samozřejmě moji rodiče a skvělá sestra.

4.12.2016, Fabien Řezáč