Začneme od začátku. Jakou základní školu jsi v Aši navštěvoval?

Původně jsem měl chodit na Novou školu, která bývala v budově současného gymnázia. V době, kdy jsem měl nastoupit, Nová škola přestala existovat a převeleli mě na 3.ZŠ Okružní. Tam jsem chodil do 5. třídy. Pak jsem se byl podívat na gympl, jak to tam chodí a tak. No, moc dlouho to se mnou nevydrželi (smích). Tak jsem se vrátil zpět do svého, na 3.ZŠ, kterou už jsem tedy dokončil úspěšně (smích).

Jak to u Tebe bylo se střední?

Tak tady už se dostáváme k první zápletce (smích). První věc je, že těch středních bylo víc. Původně jsem šel z devítky do Chebu na ISŠ, obor pozemní stavitelství. Tam jsem se dostal do 2. ročníku, který jsem si pro jistotu poté hned zopakoval. Takže jsem tam byl 3 roky a nějak mě to omrzelo. Přešel jsem tedy do Plzně na konzervatoř, obor bicí nástroje, kde jsem to táhl celý jeden rok. Bojoval jsem s velkým přísunem informací, které jsem nějakým způsobem nebyl schopen pobrat. Shodou okolností mně v té době zavolal Tomáš Raclavský, jestli nechci hrát s Babylonama. Takže jsem se na školu opět vykašlal. Tím pádem oficiálně střední školu nemám, ale jakoby jich mám spousty (smích).

Od kolika let se věnuješ bicím? Chodil jsi do ZUŠky?

Doma jsem narazil na fotku, jak sedím na gauči a bouchám do dvou červených přechodů zhruba tak ve třech letech. Ale opravdu věnovat jsem se tomu začal až někdy v šesti, když mě táta vzal ke svému kamarádovi Jirkovi Černému, ke kterému jsem od té doby začal docházet, a začal se tedy na bicí doopravdy učit. Do ZUŠky jsem chodil, ale nikdy ne na bicí. Když mi bylo 8, začal jsem chodit na flétnu a pak chvilku na klarinet. Ale to nebylo nic moc pro mě, protože to vyžadovalo málo energie (smích).

Bavilo Tě to už od začátku, nebo to přišlo až časem?

Na začátku mě to bavilo strašně. Ještě aby ne, byl jsem šestiletý kluk, který doma mohl cvičit na obrovskou soupravu s dvěma kopákama a šesti přechody. Připadal jsem si jako Nicko McBrain z Iron Maiden. Ale časem, když jsem chodil právě k Jirkovi a učil jsem se třeba 4 roky jen na jeden buben techniku pořád dokola, začal jsem to trochu nenávidět. To je prostě jako když máš holku, kterou miluješ. Taky se na ni “nase*eš“… Ale nikdy Ti to nevydrží na dlouho. No a tohle je můj celoživotní vztah. Občas si děláme naschvály, ale oba víme že se milujeme.

Kdy a jak jsi zjistil, že je to právě to, čemu se chceš v životě věnovat?

To jsem věděl už od začátku. Snad od chvíle, co jsem se narodil. Prostě hned jak jsem viděl koncert nejspíš Metallicy (sám nevím, jaký koncert byl opravdu první), tak mi bylo nad slunce jasné, že musím být bubeník!

Hrál jsi někdy v nějaké místní kapele?

To je jasné! V Aši se vždycky odehrávala strašná kapelní zvěrstva. Hrozně se mi líbí, jak je Aš malá, a přesto tam byl vždycky kotel kapel. Vůbec moje první kapela se jmenovala Sasquatch. Byl jsem v ní jen já, Tomáš Malotín a byl to strašný nářez (smích)! Potom jsem začal hrát s Libunou "Mazanym" Bartošem v Gibon’s, se kterými jsem se v tom věku dostal strašně daleko z Aše. Bylo to pro mě hrozně fajn, ve čtrnácti jezdit s bandou chlapů na rockový koncerty. Vážně neuvěřitelný. Nakonec jsem nějak vytvrdl a chtěl jsem hrát něco zas jiného. Tak jsme dali s kluky dohromady Breaking The Self Borders, což byl takový metalcore. Do dneška mám některé songy doma uložené a je to fakt hrozně dobré! Jen škoda že už se asi nikdy nesejdeme, abychom si je zahráli.

Vzpomínáš rád na ašskou hudební scénu?

Jasně! Jak už jsem říkal, v Aši byla vždy spousta kapel. A hlavně dobrých kapel. Škoda jen, že některé z nich už nefungují. Ale není všem dnům konec, třeba se vše ještě v dobré obrátí.

Jak se z Tebe stal profesionál?

Já ani nevím. Začalo mě to živit teprve zhruba před půl rokem. Jinak jsem do toho musel stíhat brigády a podobně. Ale třeba první nabídka od prvního sponzora přišla přibližně před dvěma lety. Nevím, co je ta věc, která tě dostane na tu příčku “profesionál”. Já dělám prostě pořád to samé, co jsem dělal celý život.

Jakou hudbu sám rád posloucháš?

Teď hrozně ujíždím na jazzu a věcech jako třeba Twenty One Pilots. Z toho jsem úplně “hotovej“. Baví mě prostě melodie, atmosféra... Něco, co mě dokáže naladit na vlnu dobré nálady. Mám rád, když se lidi smějí, a ne když jen nadávají a mračí se. Takže první krok k úspěchu je, abyste byli šťastní vy sami. No, a právě to u mě dotváří tahle hudba.

Hraješ ještě na nějaký jiný hudební nástroj? Ovládáš noty?

Strašně obrovsky moc bych chtěl umět na klavír! To je hrozně krásný nástroj a má úplně dokonalý zvuk. Bohužel jsem dodnes nedokázal pochopit, jak hrát každým prstem něco jiného, když jich mám 10 (smích)! To je pro mě nemyslitelný. Takže jsem si zvolil jednodušší variantu a tou je pro mě kytara. Ale na tu to taky není žádný med. Jinak už toho moc neovládám. Vlastně nic. A s notami je to úplně stejné. Umím přečíst "noty na buben" a tím končím. Možná ještě C-dur bych uměl namalovat. To byl právě taky jeden z důvodů, proč jsem odvolal svou misi na plzeňské konzervatoři.

Je důležitější talent, nebo dřina? Jaké předpoklady musí mít člověk k tomu, aby se stal úspěšným hudebníkem?

Nejdůležitější je dřina, talent, to je jen takový “booster pack”. Každý člověk ho dostane s jiným “levlem“. Ale i když máš málo talentu, dají se vydřít neskutečný věci! Na druhou stranu je v tom potom cítit ta “vydřenost“, strojovost a nemá to ten feeling. Každopádně, když chce někdo být úspěšný hudebník, tak si v první řadě musí strašně věřit v tom, co dělá, a neohlížet se.

Jak relaxuješ? Máš rád adrenalin?

Adrenalin mám rád, ale radši mám svůj klid. Když si můžu v klidu lehnout, pustit si Igora Ochepovského (výborný mladý český skladatel, doporučuju všem!) a prostě jen ležet a poslouchat hudbu. To je pro mě nejlepší relax.

Vracíš se často do Aše? Co tu máš nejvíc rád? A co Tě tu naopak nejvíc štve?

Do Aše už jezdím jen občas. Takové ty události jako narozeniny rodiny. Ale kolikrát mám tolik hraní, že nemůžu přijet ani na ty narozeniny. Ale když se pak najde nějaká volná chvíle, tak do Aše jedu, i když třeba jen na otočku. Pro pas a podobně... Zhruba tak jednou za měsíc se v Aši ukážu. Co tam mám nejradši? Nejradši asi rodinu, kvůli té sem jezdím, a samozřejmě kamarády. Ale těch už v Aši taky moc není. Spíš je potkávám tady v Praze. A asi mě tam ani nic neštve. Jak moc nestíhám sledovat to dění v Aši, tak ani nevím. Možná mi vadí akorát tak to, že je to tak daleko (smích)!

Kde všude ses díky hudbě měl možnost podívat?

Nejdál jsme se podívali letos na začátku roku do Severní Ameriky. To bylo hrozně super! Celý měsíc v minibuse s kamarády, každý den koncert... Jediná věc, co byla trochu “naprd“, byly ty hrozné vzdálenosti mezi koncerty. Myslím, že nejdelší přejezd byl asi 26 hodin, to bylo fakt brutální, ale zážitek na celý život! Musím říct, že sever Kanady je to nejhezčí místo, které jsem zatím měl možnost vidět. Jinak jsme projezdili Evropu křížem krážem, ze všech stran. Teď v říjnu jedeme na další tour, sice už jen po Evropě, ale doufám, že bude brzy zase něco za velkou louží.

Pro jaké největší publikum jsi hrál?

Největší publikum, pro které jsem kdy hrál, bylo asi 2 roky zpět, kdy jsme hráli na Brutal Assaultu svoji první show s Modern Day Babylon. To tam bylo něco přes 18 000 lidí. Na to, že to byl můj první koncert s novou kapelou, tak tam těch lidí bylo jen trošku víc, než jsem čekal (smích).

Jaký je pocit postavit se před takovou obrovskou masu lidí? Necháváš na pódiu všechno?

No je to něco neskutečného. Když jsem stál vedle stage v průběhu setu kapely, co hrála před námi, a viděl jsem tam tu masu lidí, tak jsem nevěděl, jestli jít hrát, nebo se tam složit v backstage. Ale když pak vlezeš na stage a máš hrát před takovou haldou lidí, tak je to něco neskutečného. Já dávám do hraní 100%, i když hraju pro 50 lidí. Ale když je tam opravdu třeba těch 18 000 lidí, tak je ta energie hrozně obrovská, a tím víc pak ze sebe dostanu já. Je to prostě skvělé, to je to, proč to dělám.

Jaké jsou Tvé plány do budoucna?

V první řade je to určitě evropská tour s MDB, na které budeme se Skyharbour. Mám je hodně rád a hodně se na to těším. V další řadě jsou různá nahrávání na Slovensku zase s Momma Knows Best a hlavně začneme makat s Faces Are Fiction na novém materiálu. Bude asi i videoklip a na jaře bychom chtěli vyrazit s nějakou comeback šňůrou. Víc prozradit nemůžu.

Co bys vzkázal mladší generaci? Je dobrý jít za svým snem, nebo dělat kompromisy?

Asi snad jen, že pokud něco chcete, tak se neohlížejte a jděte si za tím. Nikdy ta cesta není lehká, ale na to právě máme život tak dlouhý, abychom se k tomu dostali.

Kdo jsou pro Tebe tři největší pAšáci?

Podle mě to nejdál dotáhl Lukáš Bundil ze skupiny Slza, kterého asi všichni znají. Já tenhle styl moc rád nemám, ale Lukáše hrozně uznávám. Jeho skupina je hodně vysoko a vlastně z ničeho, takže respekt! Další, koho bych zmínil, je určitě Míra Chrástka z Turba, se kterým se znám už taky strašně dlouho, ještě z dob, kdy jsem jako malý chodil do nápojky (smích). A do třetice třeba Dominik Erban. Je to pro mě taky hodně velký frajer, protože se i přes zdravotní problémy nakonec vrátil zpátky za bubny. Toho si hodně cením.

16. 9. 2016, Fabien Řezáč