Kdo je Markéta Janatová a čemu se v současné době věnuje?

Tak to jste mě hned první otázkou celkem zaskočil. Snad nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, jak bych popsala sama sebe… Řekla bych, že jsem svědomitý, cílevědomý, avšak také dost citlivý člověk, sportovec a to, co asi chcete slyšet – voják z povolání. V práci se v současné době věnuji řízení zpravodajské skupiny praporu, pod což spadá například plánování a organizace výcviku průzkumného týmu, analýza zpravodajských informací, také výcvik jednotek v topografické přípravě a spousta dalšího.

Myslím si, že ideální bude začít od úplného začátku. Narodila jste se v Aši? Prožila jste zde i své dětství? Jak na něj vzpomínáte?

Ano, narodila jsem se v Aši a prožila zde krásné dětství. Myslím, že to, jaké prožijete dětství, záleží spíše na rodičích než na prostředí. Vždycky to samozřejmě není ideální, ale rodiče nám zabezpečili, řekla bych, ty nejlepší možné podmínky pro náš rozvoj. Vždycky jsme měly (já a sestra), co jsme potřebovaly, a byly jsme podporovány i ve sportu. Už od 5 nebo 6 let jsme chodily na „lyžařský kroužek“, tenkrát TJ JISKRA AŠ, dnes LK JASAN AŠ, kde z nás se sestrou tehdy udělali velké sportovní hvězdy města Aš. Dodnes si toho vážím a ráda se mezi členy klubu vracím. Jsem taky ráda za to, že jsem měla s kým vyrůstat. I když jsme se v té době se sestrou spíš hádaly, zpětně si říkám, jaká to byla výhoda, že je mezi námi jen 1 rok věkový rozdíl.

Říká se, že každý chtěl být jako malý něčím zajímavým. Já si jako dítě hrál s holčičí kuchyňkou. Často to bývá popelář či kosmonaut. Jak to bylo u Vás? Hrála jste si s vojáčky?

A víte, že ano? S vojáčky jsme si se sestrou někdy hrály, ale nebylo to tehdy v žádném případě motivované tím, že bych jednou chtěla sloužit v AČR. Na to jsem v té době neměla ani pomyšlení. Náš táta je jako malý sbíral, takže jsme je po něm zdědily. Ze stejného důvodu jsme si hrály také například s autíčky. Já si ale nejradši hrála na školu. Ségru to strašně otravovalo, tak jsem si hrála současně paní učitelku a současně několik žáků sama (smích). Možná tam se projevil můj smysl pro organizaci a potřeba někoho řídit.

Na jakou základní školu jste chodila? Co byl Váš oblíbený předmět? Řekněte mi, měla jste už v té době sklon k vojenské kázni a preciznosti, nebo vás bylo dost?

Chodila jsem na 4. ZŠ v Aši. Asi Vás během rozhovoru budu neustále zklamávat, ale můj nejoblíbenější předmět byl český jazyk. Byla jsem vždycky spíše humanitně založena, lze-li to tak říci. I když později, po precizním pedagogickém zásahu pana Mgr. Pavla Jelínka, jsem milovala i matematiku. Myslím, že vlastnosti, které jste popsal, jsem měla odjakživa v krvi, ale nebrala jsem to tenkrát jako dobrý fond do mé budoucnosti.

Jak to s Vámi bylo na střední? Předpokládám, že jste absolvovala ašské gymnázium, nebo jste vylétla z hnízda už během dospívání?

Tak napůl. Na osmileté ašské gymnázium jsem nastoupila, ale po kvintě jsem, společně se sestrou, přestoupila na sportovní gymnázium do Jilemnice. Z hnízda jsme tedy obě vylétly, poměrně brzo a jak se patří daleko. Opět musím říci, že bylo dobře, že jsme byly dvě. A sestra tehdy byla ten hlavní „vývozní artikl“, který si tamní trenéři vyhlídli na mistrovství České republiky. Já se jen přifařila. Nakonec jsem tam však zůstala déle a také tam odmaturovala. Sestra se vrátila na gymnázium do Aše.

Při přípravě na náš rozhovor jsem se snažil dohledat nějaké informace, abych působil připraveně a neudělal si před Vámi ostudu. Každý druhý příspěvek byl o Vašich úspěších v oblasti sportu. A ne tak ledajakých. Mistrovství světa a podobně. Čemu všemu jste se věnovala?

V první řadě jsem se už odmala věnovala běhu na lyžích. To byl můj hlavní sport, ve kterém jsem jednou chtěla dosáhnout něčeho velkého. V létě jsem hodně běhala přespolní běhy, jezdila na kole a plavala, až se to spojilo v účasti na závodech v triatlonu. Také se k tomu přidal volejbal, v němž jsem nějakou dobu hrála soutěž v Německu a po nástupu do armády jsem byla asi 3 roky členem reprezentace ve vojenském pětiboji.

Jaké jsou Vaše největší sportovní úspěchy? Najdete si ještě čas na seberealizaci v tomto směru?

Do nějakých 12–13 let jsem dosahovala mimořádných úspěchů právě v běhu na lyžích. Když ovšem přišel věk, kdy jsem měla svoji dosavadní neporazitelnost zúročit na mistrovství republiky, nějak to začalo skřípat. Asi to bylo pubertou a tím, že jsem závody až moc prožívala… Pamatuji si, že jsem začala mít hrozný strach, že nevyhraju a zklamu tím okolí. Když jsem se jako příživník na své tehdy úspěšnější setře dostala do Jilemnice, začala jsem se zase zlepšovat, ale už bylo jasné, že to na vrcholový sport nebude. Můj největší úspěch v tomto sportu je 5. místo na MČR a 4. místo v celkovém žebříčku. Co se týče mistrovství republiky, vážím si 3. místa v přespolním běhu.

Když jsem nastoupila do armády, myslela jsem, že už se závoděním seknu a že nebudu mít čas na trénování. Došlo ale k tomu, že si mě při tělesné výchově všimnul trenér armádní reprezentace ve vojenském pětiboji a pozval mě rovnou na přebor AČR v tomto sportu, který se skládá ze střelby, překážkového běhu na 500 m, plavání přes překážky na 50 m, hodu granátem a závěrečného 4km běhu. Nebyl to žádný převratný výkon, ale jelikož konkurence v ženách nebyla příliš velká, skončila jsem myslím druhá a stala se členkou reprezentace. V tomto sportu považuji za svůj největší úspěch 2. místo na mezinárodním mistrovství. Za své úspěchy v tomto sportu jsem pak právě obdržela ocenění za 2. místo v anketě „Armádní sportovec roku 2011“.

Dnes se závodně, i když teď už maximálně jen na úrovni kraje či resortu Ministerstva obrany ČR, věnuji běhu, jízdě na kole a triatlonu. Doplňkově pořád volejbalu a běhu na lyžích. Nic velkého už se mi dokázat nepodaří, ale já si i tak, ať už ve sportu nebo v práci, pořád dávám nějaké cíle, abych si připadala důležitá, když se mi podaří jich dosáhnout.

Vzpomínáte si na období, kdy jste začala uvažovat o kariéře v armádě? Co Vás na tom lákalo nejvíce a co pak sehrálo roli při vašem rozhodování, zda se na Univerzitu obrany přihlásit?

Tak to mě napadlo poměrně náhodou a chvíli před tím, než jsem to realizovala. Období, kdy jsem sestupovala z té výkonnostní úrovně v běhu na lyžích a zároveň skončila střední školu, pro mě bylo velmi těžké. Nevěděla jsem, co dál se svým životem. Nakonec jsem udělala přijímačky na pedagogickou fakultu do Hradce Králové. Studium mě celkem bavilo, ale cítila jsem, že tím nerealizuji své sny. Až jednou přišla ta zvláštní náhoda, kdy jsem se po delší době potkala s kamarádem mého strýce, který byl v té době asi jediný můj známý z širšího okruhu, kdo sloužil v armádě, a pověděl mi o možnosti studia na Univerzitě obrany. Do té doby mě možná napadlo, že by mě něco takového bavilo, ale netušila jsem, že je to reálné. Vojenská vysoká škola mi přišla ideální. Šla jsem na ni s představou, že budu moci zúročit svůj fyzický fond ve prospěch obrany země a že zároveň budu mít vysokoškolský titul pro případ budování další kariéry.

Jste absolventkou specializace pozemních sil. Co si pod tím mám představit jako laik?

To je jednoduché. Pozemní síly jsou všechny druhy vojsk, co operují na zemi, a vzdušné jsou ty, co operují ve vzduchu. Moje specializace v rámci pozemních sil byl průzkum a zpravodajství. Studovala jsem obor „vojenský management“ a modul „velitel průzkumných jednotek“.

Vysokou školu jste dokončila velmi úspěšně. Po absolutoriu jste dokonce převzala Cenu náčelníka Generálního štábu pozemních sil Španělska. Jak se Vám to podařilo?

No, prostě jsem byla šprtka (smích). Dodnes je ve mně zafixována potřeba být dokonalá, pocit, že nesmím selhat. Všechno, co dělám, se snažím dělat opravdu precizně a svědomitě, což se odrazilo na mých studijních výsledcích. Přidala tomu i skutečnost, že jsem školu reprezentovala na sportovních akcích. Španělský velvyslanec byl na naše vyřazení prostě přizván a chtěl tuto cenu předat zrovna nejlepšímu absolventovi z pozemních sil. Nebyla jsem nejlepší. Vybrali nás asi pět a každý dostal jiné významné ocenění.

Kam pokračovaly Vaše další kroky?

Po dokončení školy jsem chtěla co nejblíže domovu a samozřejmě někam, kde se zároveň budu moci realizovat. Ještě předtím jsem byla na stáži u Velitelství 4. brigády rychlého nasazení v Žatci a tam jsem také potom nastoupila. Poté jsem prošla výběrovým řízením k průzkumným týmům a nastoupila jako velitelka tohoto týmu na 41. mechanizovaný prapor, taktéž v Žatci. Po návratu ze zahraniční operace jsem postoupila právě na zpravodajskou skupinu.

Určitě jste během své dosavadní cesty musela zažít spoustu pro civilistu netradičních momentů. Podělíte se s námi o nějaký Váš oblíbený zážitek? Skákala jste padákem? Střílela z tanku? Letěla ve stíhačce?

Jé, tak to Vás zase zklamu! Když jste důstojník, k takovým věcem se moc nedostanete. Spíše je řídíte z velitelské pozice. A jako „záklaďák“ děláte zas jen opravdu to základní, jako je střelba z ručních zbraní, hod ostrým granátem, překonání dráhy bojovníka s různými ostnatými dráty, vodními překážkami a podobně, a to je z toho asi nejzajímavější. Nejvíc jsem toho zažila na kurzu KOMANDO a pak v zahraniční operaci v Afghánistánu. Byla jsem například vysazena i s batohem a zbraní z vrtulníku do vody, zacházela jsem s ostrými výbušninami, zkusila jsem si řídit bojové vozidlo pěchoty a v Afghánistánu jsem letěla americkým vrtulníkem BLACKHAWK a CHINOOK. Některé další zážitky pro jistotu publikovat nebudu.

Jak to je v armádě s genderovou problematikou? Je to téma, které se řeší? Je třeba zájem o to, aby v armádě nastala větší diverzita?

Řekla bych, že se genderové téma v dnešní době postupně řeší ve všech oblastech, nicméně do armády ze zřejmých důvodů prosakuje asi nejpomaleji. Stále ještě je zažité, že žena kvůli svým fyzickým dispozicím a možná i pradávné „roli“ nemůže zvládnout totéž, co muži, a spousta mužů také nesnese, když jim žena velí. Je pochopitelné, že žena jen těžko může být příslušnicí nějaké speciální jednotky, ačkoli určitě existují výjimky. Ovšem stejně jako pro muže platí, že pokud si voják nejprve nějakou jednotkou neprojde, aby věděl, jaké to je, těžko se pak dostane na nějaké vyšší posty a pokud ano, většinou není podřízenými uznáván jako přirozená autorita. Já sama jsem se s předsudky setkala mnohokrát. Zejména proto, že jsem si v armádě vybrala pro ženu celkem netradiční směr, ale když jsem dokázala, že na to mám, většinou jsem neměla problém, ba naopak.

Jste údajně první ženou, která kdy v rámci AČR velela průzkumné četě. Jaký je to pocit? Jaké jsou Vaše další kariérní cíle a ambice?

Tak v tu dobu jsem to samozřejmě hrozně prožívala a byla jsem pyšná sama na sebe, že jsem se tam dokázala dostat, neboť čtyřdenní výběrové řízení nebylo nic jednoduchého. Ale byla jsem tam v podstatě jen nakrátko (necelé 2 roky). Pak přišly zdravotní problémy a hlavně jiný personální záměr s mojí osobou a už jsem šla na jiné místo. Doposud byl můj kariérní postup poměrně rychlý, ale já upřímně po žádné velké kariéře neprahnu. Chci mít jen pocit, že dělám něco účelného a smysluplného a že to dělám, jak nejlépe dovedu.

Jak je to vůbec s armádní hierarchií? Kolik máte ještě nadřízených?

Tak ta hierarchie je poměrně jednoduchá a funguje analogicky v mnoha jiných společnostech a systémech. Nedá se asi říci, kolik mám nad sebou ještě nadřízených. Mám nad sebou nadřízené přímé, nepřímé a odborné. Na praporu, kde sloužím, mám přímé nadřízené vlastně už jen tři, ale nad praporem je velitelství brigády a tak dále až ke generálnímu štábu a nakonec vrchnímu veliteli ozbrojených sil – prezidentu ČR.

Musíte v práci často křičet, nebo je to jen stereotyp? (smích)

Na četě jsem křičela častěji, teď už jen zřídka. Ale je to spíš jen, abych neukázněné vojáky překřičela. V ostatních případech jednotlivcům v klidu vysvětlím, co se mi nelíbí a co od nich vyžaduji. A řeknu Vám, že stereotyp to v žádném případě není. Každý den se děje něco jiného.

Musíte díky Vašemu povolání často cestovat? Pokud ano, kam jste se už měla možnost podívat?

Tak nejvíce se kvůli povolání cestuje jen v rámci České republiky. Na různé kurzy, stáže a cvičení. Pořád jste někde pryč. Pokud se jedná o zahraničí, pak se tam voják dostane na nějaké mezinárodní cvičení nebo je vyslán do zahraniční mise. Já zažila obojí. Byla jsem zatím na dvou mezinárodních cvičeních v Německu a na zahraniční misi v Afghánistánu. Dost jsem se také nacestovala s reprezentací ve vojenském pětiboji. Byli jsme na závodech v Rakousku, Holandsku, Finsku a Slovinsku.

Od mnoha pAšáků jsem se dozvěděl, že čím váženější pozici zaujímají, tím více se stávají manažery, bez ohledu na zaměření. S prestižnějším místem tak přichází nejen více zodpovědnosti, ale i papírování. Jak je tomu v armádě? Stává se člověk postupně úředníkem, nebo je to postup spíše „z fronty“ ke strategii?

Ideální je, když se snažíte postupovat střídavě – z jednotky na štáb a naopak. Tak, abyste jako důstojník, který se chce dostat co nejdále, tedy pak už spíše do té kanceláře, neztratil kontakt s realitou na jednotce. A až byste velel těm jednotkám nebo celým útvarům z nějaké vyšší pozice, věděl byste, co je potřeba. Těm šikovnějším se to takhle většinou daří a jsou v tom podporováni od těch, co o tom v tu chvíli rozhodují. Ale vlastně, ať už jste velitel na jednotce nebo třeba náčelník nějakého oddělení na štábu, je pravda, že se z Vás stává čím dál tím vyšší manažer.

Čtete knihy? Jaké nejradši?

Knihy čtu, ale přiznám se, že od té doby, co jsem změnila zaměření z toho spíše humanitního na to, co dělám dnes, je to velmi slabé. Mám ráda české autory, o kterých jsme se učili ve škole. Například všechno od Čapka. Jinak ráda čtu povídky. Teď zrovna ty od Zdeňka Svěráka. Někdy mám náladu i na poezii. Dokonce sama občas něco složím.

Posloucháte hudbu? Kdy a jakou?

Ano. Velmi ráda poslouchám hudbu. Nejčastěji v autě. Ráda občas navštívím i nějaký živý koncert. Můj výběr je velmi rozmanitý. Nechci na někoho zapomenout, ale mezi ty úplně nejoblíbenější patří z českých interpretů např. Jaromír Nohavica, Kryštof, Daniel Landa a duo Hapka, Horáček. Z těch zahraničních jsou pořád mými jasnými favority Rammstein. Také si ráda poslechnu vážnou hudbu. Líbí se mi skoro všechno.

Vaříte ráda? Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo?

Jakkoli se o to snažím, vaření mě prostě ne a ne chytnout. Zato však velmi ráda jím. Snažím se jíst pokud možno zdravě a kvalitně. Mám ráda jídlo z netradičních surovin. Všeobecně si nejradši pochutnám asi na rybách, těstovinách a polévkách všeho druhu.

Pozice velitele na mě působí velice autoritativním dojmem. Do jaké míry se to prolíná s osobním životem? Sám mám někdy problémy přepnout z profesionálního módu na osobní. Stává se Vám někdy to samé?

Já docela striktně odděluji můj život osobní od toho pracovního. Co se děje v práci, zůstane tam. Ale jinak bych řekla, že se v podstatě moc přetvařovat nemusím. Já jsem pořád stejná. I v osobním životě jsem spíš taková ráznější, přímější a v případech, kdy je to potřeba, se ráda chopím organizace.

Vracíte se ještě někdy do Aše? Co tu máte ráda? A kde vidíte prostor pro zlepšení?

Ano, vracím. Jak už jsem říkala, snažila jsem se dostat do Žatce, mimo jiné proto, abych se konečně po těch letech strávených v Jilemnici, Hradci Králové a Brně zase mohla vracet do Aše. Mám tady rodinu a dobré přátele. Jezdím sem skoro každý víkend. Zjistila jsem, že je mi tu stejně asi nejlépe. Zrovna minulý rok jsem se například účastí na závodech ašského poháru vrátila zpět do mého mládí, kdy jsem zde zápolila pod oddílem LK JASAN AŠ, a jsem z toho šťastná. Samozřejmě také nestačím zírat, co všechno se tu postupně změnilo k lepšímu. Myslím, že město Aš dělá pro kulturní a sportovní vyžití jeho občanů, co může. Některé části teď díky rekultivaci vypadají mnohem lépe. Začalo se zde konat plno kulturních akcí (výstavy, koncerty, divadlo, …). A s možnostmi sportovního vyžití jsem maximálně spokojena. Napadá mě jedině, i když to bude znít malicherně, že tu chybí větší výběr restaurací, kde se nekouří a člověk si tam může v klidu posedět a dobře se najíst i napít. Taková, co se tomu alespoň zdánlivě z mého pohledu přibližuje, je zde jen jedna.

Kdybyste měla zmínit tři osobnosti, které jsou podle Vás největšími pAšáky, kdo by to byl?

Největším pAšákem je podle mě ten, kdo pro Aš jako město nejvíce udělal. Záleží ale na tom, jak se to bere. Obdivuhodné a inspirující pro ostatní je samozřejmě také to, že i někdo, kdo se narodil v tak malém městě na okraji České republiky a už zde začínal pomalu budovat svou pozdější kariéru, se svým umem dokázal probojovat i někam dál a dělat tak svým způsobem svému rodnému městu a potažmo lidem odsud, kteří mu v jeho začátcích pomáhali, „dobré jméno“. Já sama se podle těchto kritérií za žádného velkého pAšáka nepovažuji, což Vám říká asi každý, koho jste do ankety oslovili. Velmi nerada bych na někoho zapomněla, ale kdybych měla jmenovat tři, budou to asi pan Jindřich Novák, pedagog a zakladatel ašského gymnázia, pan František Malý, který zde založil tiskárnu ZDM, a z těch, co už mezi námi nejsou, rozhodně pan Gustav Geipel.

únor 2017, Fabien Řezáč