Co máte, Veroniko, na Aši nejraději?

Kdykoliv tam přijedu, mám takový zvláštní pocit. Přeci jen je to místo, kde jsem vyrůstala. A taky je fajn, že člověk může být během chvíle v lese, příroda je tam úžasná.

Jak dlouho jste v Aši bydlela?

Na gymnázium jsem už jezdila do Chebu a už v té době jsem bydlela zároveň v Chebu i v Aši. Z Aše jsem se úplně odstěhovala až kvůli studiu práv na vysoké škole v Plzni. V té době mi bylo osmnáct.

Pokud se nepletu, tak ale v současné době studujete Ekonomickou fakultu ZČU v Plzni?

Ano. Práva jsem totiž nedokončila. Někteří učitelé v té době nebyli moc pozitivně naladěni a říkali nám třeba, proč byste studovali právničinu, vždyť tady je právníků strašně moc. Do toho vstoupila ještě ta aféra s tzv. rychlostudiem. Tak jsem přemýšlela, jestli to má vůbec cenu… No a do toho ještě rozchod s přítelem… Nakonec jsem se rozhodla přerušit studium a přestěhovat se do New Yorku. Tam jsem se soustředila hlavně na kariéru a bydlela jsem tam něco přes půl roku.

Jak stíháte studium a zároveň práci?

Je to složité. Z práv jsem odešla i proto, že studium bylo denní a s prací se to kombinovalo hodně těžko. Ekonomickou fakultu teď studuji dálkově, začala jsem po návratu z New Yorku, abych měla alespoň nějaké vysokoškolské vzdělání. Bohužel mám tak málo času, že někdy musím přiletět jenom kvůli zkoušce. Právě jsem ale úspěšně dokončila prvák, od září nastupuji do druháku a půjde-li vše dobře, do dvou let bych měla mít bakaláře – je to běh na dlouhou trať, ale...

To se najezdíte…

Ano, ale stejně jsem kvůli práci pořád pryč. Hlavní sídlo mám v Čechách, přítel teď bydlí v Německu a práce je po celém světě. Takže já jsem tak nějak tam, kde je zrovna potřeba…(úsměv)

A nabízí se otázka, proč zrovna Plzeň? Když cestujete po světě.

Já Plzeň miluju, jsem s ní citově spjata a taky tam mám byt… No a co je jednodušší než přiletět do Prahy, za hodinu být v Plzni, vyzvednout si auto a v klidu si zajet na zkoušky, domů, za kamarádkami. Pak zase zpět do Prahy na Zličín a na letiště. Je to poměrně jednoduché. No a taky jsem chtěla studovat v češtině, protože je to pro mě určitě jednodušší. Nejenom se prát se školou, ještě s jazykem… Nechci být studentem na plný úvazek, chci se něco naučit a upřímně – to co se naučím mi pomáhá i v soukromém životě.

Přejděme k Vaší práci. Jak jste se dostala k profesionálnímu modelingu?

Bylo mi devatenáct, byla jsem v Plzni a byla to neuvěřitelná náhoda. Seděli jsme s jedním známým v kavárně a u vedlejšího stolu seděl cizí člověk, který se na mě sem tam díval, a když asi po hodině odcházel, dal mi vizitku na svou manželku a řekl, že pracuje v modelingové agentuře, abych jí zavolala, protože si myslí, že bych mohla být modelkou…

Zavolala jste?

Ano, zavolala. Ale asi až za dva dny a rovnou jsem jí vysvětlila, že jsem sice vysoká, ale na modelku stejně asi moc tlustá. No ale ona na to, že by mě ráda viděla. Tak jsme se potkaly. Pár dní na to, po té první schůzce, jsem jela do agentury do Prahy. Tam se už dělaly polaroidy – fotky bez líčení, nejlépe v plavkách, které se pak odešlou klientům. Když jsem byla v těch plavkách (v té době jsem mohla mít velikost oblečení 40), přišel další člověk z té agentury a říká: „Čus, hele máme novou modelku, jo? Už hubne?“ Takže jeho první reakce, hned druhá věta, byla otázka, jestli už hubnu. A ta moje bookerka říká: „Ale prosím tě, to je naše plus- size modelka, ta nám hubnout nebude.“ Udělali jsme pár fotek a myslím, že za dva nebo tři měsíce už jsem byla v Miláně na focení prvního katalogu.

Co přesněji znamená „plus size“?

Plus size jsou teoreticky míry větší než zažité 90-60-90. V tom světovém modelingu se řeší každý centimetr. Normálně jsou modelky v takzvané kategorii "regular size", což jsou právě míry 90-60-90, případně menší. Oblečení je na tyto míry šité a modelky se do něj prostě musí vejít. Důvod je jednoduchý – ať se to někomu líbí nebo ne, tak teoreticky jsme v první řadě ramínka na šaty. Jde v podstatě o to, aby návrhářova kolekce modelce padla co nejlépe. O tom je profese modelky, předvést na sobě oblečení, jak je to jen nejlépe možné. Vzorky mají určitou velikost a je samozřejmě mnohem levnější nechat si ušít vzorky menší – méně materiálu, méně práce. A čím větší zakázka, tím větší úspora. Je tedy levnější a mnohem jednodušší mít vzorky ve velikosti 36 a většinou to i vypadá "dobře" - nejsou tam “špíčky“, žádné boky, prsa. No a abych odpověděla na otázku, plus-size je v praxi vnímáno jako velikost 42 - 48.

Stejně mi přijde, že jste pro tenhle typ modelingu příliš hubená.

Ano, občas se s tím setkám, ale záleží na klientovi a na zemi, protože pro každou zemi je plus size něco jiného, a hlavně každá země má jiné číslování. Já mám například v Itálii 44-46, což vlastně tady v Čechách je opravdu větší velikost. Je to tedy různé, ale dalo by se říci, že mám tu nejmenší možnou velikost, abych v této kategorii vůbec mohla být.

Stalo se Vám někdy, že by paradoxně klienti chtěli, abyste přibrala? To se asi modelkám moc často nestává, viďte? 

Stalo. Totiž v naší kategorii si vždycky všimnou, když zhubneš. První věta někdy bývá: „Nezhubla ty si nějak?“ Takže ano, někdy bych paradoxně mohla i přibrat, aby mi kolekce líp padla.

Pro jaké značky jste mj. fotila, nebo chodila přehlídky?

Tak například pro S. Oliver, Ulla Popken – mají na Zličíně obchod. Také mi posílali kamarádi fotky z Varyády v Karlových Varech - tam je obchod Marina Rinaldi, myslím. Měla bych tam být u dveří zvenku. Dále třeba Elena Miro, Tresemme, Mango, Avon, Amazon... Plus size kategorie tady v Čechách není zatím moc známá. Hodně lidí o tom ještě ani neslyšelo a neví, co to plus size je, a že to vůbec existuje.

Fotíte, nebo máte více nabídek na přehlídky?

Převážně fotím. (Chodím i přehlídky), ale pro plus size modelky těch přehlídek není zase tolik. Účastnila jsem se přehlídek v Barceloně, v Bruselu, v Berlíně na fashion weeku a několik let na fashion weeku v Miláně. Přehlídek je ale bohužel o dost míň než focení.

Kolik tak holek v ČR se věnuje profesionálně plus size?

Co já jsem si vědoma, tak na profesionální úrovni jsme jenom dvě. Podepisovala jsem smlouvu někdy před šesti-sedmi lety a v té době jsem byla první, kdo se tomu začal věnovat takhle naplno. Pak znám pár holek, které se tomu věnují okrajově a občas si tím přivydělají.

A v té době jste věděla, že taková kategorie existuje?

Poprvé mi o tom řekli až v agentuře. Kategorie existovala, ale byla maličká, nebyla v takovém rozsahu jako teď.

Kdybyste v budoucnu měla méně práce, nebo byste musela ukončit kariéru modelky, máte nějaká „zadní vrátka“? Čemu byste se věnovala? 

Mě baví fotografie i z druhé strany, takže se nebráním tomu být fotografkou, a vzhledem k tomu, kolik toho fotím a kolik mám zkušeností, tak si myslím, že to asi nebude těžké. Jen se tomu bude chtít trochu věnovat.

Máte nějaký cíl, za kterým jdete?

Když jsem začínala být profesionální modelkou, tak jsem si přála být spojena s nějakým parfémem – to se mi strašně líbilo. Taková ta “imageovka“, kde je jedna osoba vyfocená s parfémem. To je něco, čeho jsem ještě nedosáhla a bylo by to fajn. Ale to bývají spíše "celebrity". Možná bych měla nějakou šanci, kdybych se byla bývala tenkrát nevrátila z toho New Yorku. Ale vzhledem k tomu, že jsem se sama rozhodla, že trošičku přibrzdím, že se nechci jenom honit za penězi a za úspěchem, ale že chci mít i normální život a fungující vztah, tak to asi nevyjde. Nakonec mám stejně mnohem větší radost z toho, že jsem v osobním životě šťastná.

Rozhovor vznikl 6. 4. 2016