Kdy poprvé jste si usedla za klavír? Chodila jste do hudebky?

Maminka mi vyprávěla: byl mi asi rok a začala jsem chodit. Klavír mě přitahoval neobyčejným způsobem tak, že jsem chtěla otevřít víko nástroje pokaždé, když jsem se k němu přiblížila. Víko je velmi těžké a mohlo mi přerazit prsty. Směla jsem hrát jen s tatínkem. On mi držel malou ruku a hráli jsme jedním prstem spolu. Ve třech letech jsem uměla hrát národní písničky a strýc usoudil, že by mě rodiče měli zapsat do hudební školy. Začala jsem tam chodit ve čtyřech a půl letech.

Jakou střední školu jste absolvovala?

Absolvovala jsem Pražskou státní konzervatoř. Po čtyřech letech jsem odmaturovala a následovaly dva roky specializace, které jsem ukončila absolutoriem s diplomovou prací a koncertem.

Jaké své zkušenosti považujete za klíčové? Největší zážitky, největší úspěch?

Pražská konzervatoř je považována i v Itálii za prestižní institut. Vystudovala jsem u osobnosti české kultury – profesora Ilji Hurníka (klavírista, skladatel, spisovatel). Jediné bylo jisté, volný čas neexistoval. Kdo chtěl uspět, musel dřít nejen hraní na nástroj, ale i ostatní předměty. Klavírní metoda, kterou mi vysvětlil můj profesor, funguje stoprocentně. Dodnes ji uplatňuji na dětech, které učím, protože je rychlá a zábavná. Samozřejmě vystudovat u takové osoby na výbornou patří k nezapomenutelným zážitkům. Těch výborných bylo několik. K dalším zážitkům patří dva římské koncerty, které jsem odehrála na prestižním místě Palazzo Barberini (2003, 2004). V roce 2007 jsem šla na přezkoušení s jednou mou malou žákyní na Římskou konzervatoř. Té holčině bylo 11 let, profesorka uznala, že technická metoda je vynikající. Dítě bylo ohodnoceno pozitivně a byl vyjádřen názor, aby se přihlásila za dva roky na přijímací zkoušky na tuto školu. Toto považuji za velký úspěch.

Kde koncertujete v současné době? Dá se vůbec v dnešní době uživit hrou na klavír?

11. prosince 2015 jsem odehrála koncert v okrajové části města Říma, Ponte di Nona. Uživit se pouze klavírní hrou nebylo nikdy možné. I ty nejslavnější osoby vždy učily, ať u nás v Čechách, nebo v zahraničí.

Jak dlouho a v jakém městě v Itálii bydlíte?

V Itálii jsem vdaná od roku 1992 a žiji v hlavním městě. Můj profesor vždy říkal, že nejkrásnější města Evropy jsou Praha, Paříž a Řím a že člověk by měl tato města znát. Po otevření hranic jsem se tedy vydala do Říma a na mé cestě poznala mého budoucího muže.

V čem jsou, podle Vás, odlišní Italové od Čechů?

V čem jsou Italové odlišní od Čechů? To je těžká otázka. Jiné povahy potkáte na severu Itálie a jiné ve střední a jižní Itálii. Italové jsou upřímní, poví vám svůj názor ve všech barvách a bez přetvářek. Na Vánoce jsem byla s rodinou v Čechách, co mohu obdivovat je ochotnost a milé jednání i u velmi mladých lidí, což svědčí i o určitém vychování.

Jezdíte do Aše? Je něco, co máte na Aši a jeho okolí nejraději? Něco, co Itálie nemá?

Aš byla kdysi nazývána Malou Paříží. Pro mladé lidi, kteří budou číst tyto řádky se to bude zdát nepochopitelné. Domy na Hlavní ulici se začaly bourat, když mi byly čtyři roky, právě v době, kdy jsem začala chodit do hudební školy. Domy se štukovými ozdobami, ve kterých byly obchody a obchůdky. Aš byla do roku 1992 městem s bohatou kulturou, koncerty, výstavami, kinem. Potom už nemohu hodnotit, jak se věci měnily. Do Aše může člověk jet s tím, že se projde po lesích a pokochá se pohledem na krásnou přírodu. Do Aše jezdím s určitou nadějí, kdy se tato situace změní.

Jak jste na tom s italštinou?

Italština se mi líbila již v deseti letech. Ve 13 letech jsem se ji chtěla naučit. Kurzy řečí ji ale neměly v repertoáru. Poslouchala jsem LP desky s Ricchi e Poveri, Druppi a další. V pátém ročníku na konzervatoři jsem se přihlásila do jazykové školy právě na italštinu. Už když jsem se seznámila s mým budoucím mužem, bylo mi řečeno, že mluvím spisovněji než samotní Italové.

Rozhovor vznikl 7. 1. 2016