Jste rodilý Ašan? Jak dlouho v Aši žijete?

Narodil jsem se v roce 1947 v Aši a žiju tady dodnes. Základní školu jsem absolvoval na třech místech.

Na třech místech?

Ano. V Aši. První návštěva základní školy byla pod Střelnicí, kde se topilo ještě, řekl bych, v restauračních kamnech a museli jsme si i jako malé děti přikládat. Potom se tato škola přestěhovala do kasáren v Bratrské ulici, kde jsme navštěvovali čtvrtou a pátou třídu. Pak nás přesunuli na 3. základní školu, kde jsme absolvovali šestou až osmou třídu. A protože jsme se přestěhovali, tak jsem spadal pod Hlávkovu školu. A tam jsem dokončil základní vzdělání.

A kam jste šel na střední školu?

V těch letech šedesátých byla velká móda, řekl bych, elektrotechnického zaměření. Spojová technika, začala televize… Tak jsem se přihlásil na Střední školu spojové techniky v Praze, která je jediná v republice. A přijali mě právě proto, že jsem byl z Aše. Protože devadesát procent studentů, mých spolužáků, byli Pražáci. Z toho tedy vyplývá, že nikdo nechtěl do pohraničí, a protože jsem z pohraničí pocházel, tak mě vzali.

Tu školu jste také dokončil?

Školu Jsem dokončil velmi zdárně s představou, že budu sedět někde na vysílači. V televizi, nebo v rozhlase. To bylo pro nás venkovany něco nedosažitelného. Opravdu jsem měl nastoupit na Krašov, což je vysílač pro západní Čechy. Potom se dostavěla Zelená Hora. Tam se mnou počítali, ale přišla řekněme revoluce v technice, přičemž vše zautomatizovali. Takže jsem o toto místo a představu, že budu někde ovládat kousek světa, přišel. Ale na konci střední školy mi zemřel otec. A protože mám dva mladší bratry a také chtějí studovat, řekl jsem si ne, na vojnu nepůjdu. Tehdy to byla jasná záležitost. Vojna byla pro nás snílky něco, co je ztráta času. Tak jsem se dodatečně přihlásil na pedagogickou fakultu. Protože jsem měl střední odborné vzdělání, mou volbou byla fyzika. Dodatečně mě také přijali a začal jsem studovat.

Musel jste si při škole přivydělávat?

V té době těch financí nebylo tolik a všichni mou maminku odrazovali, aby mě platila, tak jsem v říjnu nastoupil do divadla J. K. Tyla v Plzni. A protože jsem měl znalosti a technické vzdělání, tak jsem se na dobu čtyř let stal elektrikářem – osvětlovačem. Takže dopoledne a odpoledne škola a pak balet, činohra, opera… Svítil jsem stokrát Prodanou nevěstu. Křižíkovou obloukovou lampou, pánové (smích). To znamená, že mechanicky udržujete půl až jeden milimetr od sebe uhlíky, které hoří a vydávají obrovské množství světla. A do toho ještě větší množství tepla. Ale byly to peníze, byla to zábava a byl to důvod, proč jsem si studium mohl dovolit. Tak jsem se postupně dopracoval ke státnicím.

A jak dlouho jste vysokou školu studoval?

Čtyři roky. Pedagogická fakulta byla tehdy na čtyři roky, pro páté až deváté třídy.

Po studiu jste se tedy stal kantorem?

Jelikož to bylo málo, nenašlo se pro mě v roce 1970 v Aši místo. Celý ten problém spočíval v tom, že můj otec byl živnostník a začátek sedmdesátých let se vyznačoval tzv. normalizací. Ale protože došlo k přesunu některých pedagogů, tak jsem prvního září nakonec nastoupil na 4. základní školu. Tam jsem pobýval 10 let. Jak ale říkám, bylo to málo a chtěl jsem studovat. Začal jsem pedagogickým čtením, které vyhrálo krajské a celostátní kolo. To mě nakoplo, protože za prezentaci tohoto dílka byly peníze, za které jsem si koupil první psací stroj.

Pedagogické čtení je tedy řečnickou záležitostí? Co si pod tím má člověk představit?

Ne. Já jsem psal. Pedagogické čtení bylo zaměřené podle oboru. Já jsem dělal fyziku. Takže jsem také zařizoval fyzikální učebnu a všechny ty „moje malé vynálezy“ měly docela úspěch. Některé z nich tam jsou dodnes. V tu dobu jsem se v podstatě odpíchl k tomu, že chci učit ještě starší děti, než jsou ty do patnácti let, a začal jsem studovat v Praze na univerzitě třetí stupeň, který jsem absolvoval. Ale to bylo pořád málo. Řekl jsem si, že zkusím rigorózní řízení. A tak jsem ho zkusil (smích). Ale to byla ještě doba, kdy na fakultě nevládl selský rozum, ale rozum stranický. Byl jsem z tohoto řízení vyhoštěn, protože jsem neznal detaily 25. sjezdu KSSS. Tečka.

A kdy jste se tedy nakonec dočkal doktorátu?

Protože jsem měl s vedoucím katedry dobré vztahy, tak jsem řekl, že nechci dělat marxisticko-leninské teze a srovnávat je. Řekl jsem, že bych rád filosofii. Šel jsem do toho s tím, že šéf katedry řekl dobře, ale uděláme to tak, že mně budeš recenzovat práce,, které ti pošlu. Ale to jsem nevěděl, že to jsou práce diplomové (smích). A tak mě zásoboval co měsíc, to jedna. Nakonec přišel termín dalšího řízení, kterého jsem se pak zúčastnil.

Jaký to byl zážitek?

Na fakultě jsou skromní lidé, co umí. Potom jsou tam lidé, kteří skromní nejsou, protože nic neumí. Já jsem se dostal k lidem, co něco umí. Takže jsme si povídali a zaobírali jsme se mozkem, synapsemi, co se tam děje, proč je to tak… A dostal jsem se do rozporu s výkladem mého vedoucího učitele, tedy vedoucího katedry doktora Rádla, s vedoucím katedry psychologie na Pedagogické fakultě v Plzni. Shodou okolností odvolali mého řídicího k telefonu, tak jsme se dohodli. Zazněla otázka “A vy tomu věříte?” a já řekl “Ne.” (smích). To mě dostalo do situace, že následovalo pár dalších příjemných, slušných, lidských otázek. Takových, které určují, jestli člověk umí, nebo neumí, má přehled, nebo ne. Nakonec jsem tedy doktorát dostal.

V čem spočívalo vaše rigorózní řízení? Musel jste provádět nějaký výzkum?

Ne, výzkum jsem neprováděl. Byla to právě teorie, která spočívala právě v dokazování, nebo smysluplnosti některých tezí a také v náhledu na již publikované věci, které v některých případech šly proti sobě. Jeden zkoušející zastával jeden názor a druhý úplně jiný. Takže jsme si povídali hodinu a bylo to docela příjemné. Pak už to šlo samo.

V kolika letech jste doktorát získal?

Bylo mi asi 43-44 let. To mě právě donutilo k celoživotnímu vzdělání, které bylo nutné. Přece jen, v té době, uvědomte si, že to byla 70.-80. léta. Bylo to trošku o něčem jiném a člověk prostě chtěl. Nebyla jiná možnost, než se vrhnout do sportu, kterému jsem věnoval maximální čas.

A co jste dělal za sporty?

Lyžování, plavání. Celá léta. Dvakrát týdně bazén, tělocvična, běžecké a sjezdové lyžování. Za mé působnosti v LO došlo k rozdělení běžeckého a sjezdového lyžování. Sjezdové sebralo všechny peníze a chudáci běžci na tom byli špatně. Pak to tedy bylo lepší a jezdili jsme po závodech. Člověk chce svoje vlastní, ale i jiné děti něčemu naučit. Když jsem to počítal, tak to bylo přes pět set plavců a nevím kolik lyžařů. Ať už to byla školička, nebo sportovci, kteří vyhrávali. Dokonce i reprezentanti. To jsou věci, na které se příjemně vzpomíná. S kolegou Kovaříkem a Kynclem.

Chodíte si ještě občas zaplavat?

Chodím, ale do Františkových Lázní. Nějak jsem tady z toho vypadl. Když už jste skoro dospělej, ono to plavání někdy není zrovna to pravý ořechový (smích). Občas se vám do toho taky nechce a už to zkrátka není ono. To tak je a to pozná každý.

Čemu jste se věnoval po absolutoriu?

Práci, studiu, přednáškám… Učil jsem na průmyslové škole, na učilišti… A pak přišel rok ‘90, resp. ‘89, kdy vyvstala opět potřeba jednat, zda v Aši otevřít gymnázium, či ne.

Jak ten nápad vzniknul?

Jak ten nápad vznikl? Ten nevznikl. Ten tady byl průběžně celých pětadvacet let. V roce ‘65 se gymnázium tady zrušilo, převedlo se všechno do Chebu a vždycky dvě třídy byly z Aše. Celá léta všichni dojížděli a také na to vzpomínají. Ve vlaku se naučili hrát mariáš a já nevím co všechno (smích). Hodinu tam, hodinu zpátky, takže to byl pro ty studenty celý den. Doba tedy dala prostor tuto myšlenku znovu aktualizovat a jít do toho s otevřeným hledím. Tenkrát byl ministrem Prof. Adam, matematik a filosof, který byl přístupný o tomto návrhu hovořit. Tehdy nám slíbil, že pro to udělá všechno. Já jsem samozřejmě nebyl úplně ten nejaktivnější, protože byli lidé jako pan Stašek a představitelé Občanského fóra, kteří si dali do svého programu možnost obnovení gymnázia. A tak se to rozjelo. Doktor Hadač, jako předseda městského národního výboru, nebyl proti a dojel do Plzně na krajský výbor KSČ, odbor školství, kde to bylo odsouhlaseno. S příslibem, že musí vybrat někoho, kdo by to gymnázium obnovil. Všichni se shodli, že největší blázen tady v okolí může být Novák. Proběhlo konkurzní řízení s představitelem inspekce Karlovarského kraje a 1. září v roce ‘90 jsem otvíral dvě třídy gymnázia v Aši. Dostal jsem 300.000,- a starej se. Tak jsem objel školy a na každé škole byla další škola na půdě. Zařízení a učebnice pro nižší stupeň byly k dispozici. Pro ten vyšší stupeň, který automaticky přešel z Chebu, byly materiály zase v Chebu na gymnáziu, kde nevěděli co s nimi. Takže jsme začali velkolepě i s knihovnou KV KSČ, bez jakýchkoliv nedostatků, které by start brzdily.

Jak se k tomu od počátku stavělo chebské gymnázium? Bralo vás jako konkurenci?

Ano. Už od začátku jako silnou konkurenci. Že to nemá smysl, že nemáme chemickou laboratoř… Tu jsme fakt neměli, ale na jaře roku ‘91 byla. Tenkrát jsem na to dostal asi 80.000,- a během prvního roku stála. To bylo prakticky jediné, co nám chybělo. Zázemí tam bylo ze 4. ZŠ a nic podstatného nechybělo. Začínali jsme dva jako pedagogický sbor. Já a Roman Černík. Najednou vyvstala otázka, co další rok a jak to řešit. Vzpomněl jsem si na dávnou minulost, kdy jsem seděl v kruhu kantorů, kteří si vyprávěli, jak rádi by měli vlastní školu, menší školu, aby si kantory mohli vybrat, a najednou to tady bylo. Tak jsem obešel pár schopných lidí, kteří řekli ano, jdeme s tebou do toho. Ta euforie byla veliká a postupně se pedagogický sbor naplnil. Během pár let nás bylo i s nepedagogickými pracovníky asi padesát.

Jak jste v prvních dnech cítil jako ředitel? Cítil jste zodpovědnost?

Obrovskou. Protože to nikdo neznal a neuměl, aby mně řekl, dělej to takhle. Samozřejmě jsem se připravoval, studoval předpisy a podobně. To bez toho nešlo. Samozřejmě jsem povědomí měl díky studiu a podobně. Ale vyletět z ničeho nic z kantora na ředitele byl skok. Chodili za mnou kolegové a říkali “ty se to naučíš”... Vztah mezi kolegy je trochu jiný, když musíte nasadit takové to řídící postavení. Ale myslím si, že se to docela povedlo, protože celá řada dodnes vzpomíná, jak to bylo fajn. Ono totiž bylo obrovskou výhodou, že jsem se na ně mohl spolehnout a že se rozjela obrovská spousta projektů - od divadla přes ligu košíkové přes spolupráci s anglickými, kanadskými a americkými lektory… Německý lektor tu byl každé dva roky nový. Proto jsme brzy přeskočili takový ten průměr a drželi se na předních příčkách mezi gymply, co se týče hodnotících kritérií. Ty lidi opravdu hodně makali a uměli se obětovat. Někteří doslova. Pro ten dobrý pocit. A zodpovědnost z nich čišela. Samozřejmě tam byli i lidé opačného charakteru, někdy člověk šlápne i mimo. Ale myslím si, že za těch šestnáct let si gympl tu cestu našel. Škoda, že v době, kdy já jsem odcházel, na pár let ztratil tvář. Těžko se to napravuje, i když jsme pro to dělali všechno. Bohužel jsou ty parametry pro řízení škol takto nastavené. Ztratila se spousta aktivit, které se poté musely znovu obnovovat.

Myslíte, že se to obnovování daří?

Já myslím, že ano. Je to zase trošičku posunuté, protože ta mladá krev chce něco jiného. Ale já jsem rád, že jsme dospěli k tomu, že se ředitelem stal současný ředitel.

A vy jste po svém odchodu ještě s gymnáziem spolupracoval?

Spolupracoval jsem s kantory, nikoli s vedením. Protože to prostě nebylo možné. Ty názory se lišily. Bohužel proto také ti, co sdíleli moje názory, odešli. A bylo jich asi pět. Což je velká škoda. Dneska už se horko těžko vracejí schopní, osvědčení lidé, kteří vědí, co dělají a jak se to dělá… A vědí, že jejich práce se nemine účinkem, což je důležité. Ať už mluvíme o paní Janatové, Dubitzké (Petříkové), Jirka Dantlinger… Tam to nějak prostě šlo. Ta parta se prostě udělala. To byla samá sláva, pedagogické rady byly ze začátku v křeslech. Jeden žák a hned se o něm povídalo úplně všechno. Jejich kantorské působení na něj se pak mohlo nasměrovat tím správným směrem a ve většině případů se zadařilo.

Jako student si pamatuji Váš odchod. Celá škola se shromáždila na dvoře a aplaudovala Vám. Jaký to byl v ten moment pocit? Cítil jste, že jste dosáhl toho, čeho jste chtěl?

Ano. Ano… A v pravý čas má člověk odejít. Kdybych věděl, že to na pár let bude strádat, tak bych neodešel. Ale to tak prostě je. Je to život, to už se zpátky vzít nedá. Takže si to pamatuješ? To bylo nádherný, to je fakt…

Zeptám se, co Vás vedlo k tomu skončit? Bylo to z Vaší iniciativy?

Skončil jsem sám. Jednoduše. Nebudu to více rozvádět. Důchodový věk a hotovo. Člověk se v životě setkal s tím, že ano, já to ještě těch pět let vydržím, když tady můžu být, ale to potom je k ničemu. Asi víš, o čem mluvím. Máš odejít, tak odejdi a udělej pro to vše. A povedlo se, že dneska to funguje. Nejhorší je práce s lidmi, kteří rozhodují o věcech, kterým nerozumí. To byl také ten největší problém. Budeme se stěhovat, nebudeme se stěhovat, zrušíme to, nezrušíme to… Ta pomoc od kompetentních lidí byla nulová a tam, kde ty peníze měly přicházet, nešly. Takže jsme si na svůj provoz prakticky přivydělávali a to zabralo spoustu času. Investovat do cizího majetku nejde. I když to taky šlo, ale s nějakým rizikem. Sám jsi tam byl a viděl jsi, že vždycky tam byl nějaký problém. Něco se začalo dělat, plot, jídelna, záchody, střecha, všechny projekty byly připravené… Jenomže za těch šest let, co to stagnovalo,, se přišlo o spoustu možností realizace. Teď se to dohání a zaplať pánbůh za to.

Myslíte si, že v současné době schází gymnáziu internát?

Neschází. Protože není ta potřeba. My, když jsme začínali, tak mí studenti dokonce bydleli na internátu. Například ti z Františkových Lázní, Chebu nebo ze Skalné. Každý rok jsme mívali tak 8 studentů, kteří spadali pod Cheb. Pak už to z hlediska populačního a kvůli financování nebylo možné. Cheb bral také všechno a byla to škoda. Protože měl nový gympl a za tři roky dostal další miliony. Jak se traduje, že Aš je až na konci, tak tomu tak skutečně je. Jak se ty peníze kutálí, tak do Aše se nedokutálí, ani kdybyste se zbláznili. Nehledě na to, že musíte bojovat i s administrativou. My nic nedáme. Já říkám, jak nic nedáte, vždyť tady je norma a já ty peníze chci. No to my musíme dát jinam, nedáme. Tak říkám, ale dáte. Já si jdu teda půjčit. A druhý den byly peníze na účtu školy. Takže i takové boje musel člověk snášet, aniž by chtěl. Samozřejmě to bylo riziko. Ale bylo to na mě, chtěl jsem to, tak jsem to docílil.

Myslíte si, že v Aši chybí ke gymnáziu nějaké odborné učiliště?

Určitě strojírenství nebo elektrotechnika. Tady nic jiného než strojírenství a strojírenské podniky není. I to bylo v návrhu. A proto tedy se v tom výběrovém řízení uspělo s tím, že by to fabriky dotovaly a poskytovaly stipendium. Ale nejsou lidi a otevřít takový typ školy v Aši je dnes dost problematické. Dalo by se, ale musí se do toho jít po hlavě. Jde o to zkusit a nést zodpovědnost. Říkali, že nesmíme otevřít dvě třídy primy. Říkám, jak nesmíme, jsou tu děti? Jsou. Uspěly podle SCIO testů? Uspěly. Tak proč já bych je nemohl otevřít? No to byl obrovský humbuk. Prý no, ale my tě odvoláme! Tak říkám, no tak mě odvolejte. Byl to risk samozřejmě. A také jsem byl mladší. Navíc mně se nemohlo nic stát, protože svou profesi mám ještě jinou. Takže bych se uživil kdekoliv.

Jak to bylo se zájmem ze strany pedagogů?

Zájem byl a byl obrovský. Člověk ty lidi znal a dokonce jich i plno přetáhnul z Chebu či ze základních škol. Mohl jsem si i vybírat.

A nebylo to o to těžší na maloměstě otevřít gymnázium a svému známému-kolegovi říct, tebe nechci, nebo ho vyhodit?

Bylo. Je to těžké. Člověk to zvažuje, kolikrát nespí. Je to na hlavu, ale nedá se nic dělat. Jde z toho samozřejmě diplomaticky vybruslit.

Byl jste někdy v situaci, že jste musel vyhodit svého kamaráda?

Ano, byl. Dostane jedno upozornění, druhé… Dám mu možnost, aby dospěl k tomu, co má dělat, jinou cestou, přes jiný typ školy a pak se vrátil zpátky, a přesto to nešlo… Samozřejmě každý hledá svoji kariéru, ale je škoda, že nějací lidé odcházejí. Ať už to byl např. Roman Černík, nebo cizí lektoři, kteří odcházeli automaticky, tak už to bývá. Ale zase sehnat nové, zaplatit je, sehnat ubytování, sehnat peníze, to nebyla legrace. Ten člověk přijede a musíte ho někde ubytovat.

V posledních letech se příliš nedařilo lektory shánět, jak se to dařilo Vám?

Existovaly fondy, které pracovaly tak, že kantor bral k našemu platu ještě částečný zahraniční. Např. v USA byl v té době nadbytek kantorů, takže za prací vyráželi sami. Třeba Weldon Robison nejdříve působil v Chebu, na Svobodné škole, kde nastoupil. Poté přešel do Aše. Byl to svým způsobem samorost, který si dělal vždy, co chtěl. Na jednu stranu mě to trošičku trápilo, protože jsem chtěl víc. Ale na druhou stranu to vyvážil tím malováním, hudbou a přátelským soužitím s kantory. Zapadl a byl tu dlouho. Nakonec odešel za tatínkem, který mu v Americe zemřel, a za dva roky odešel i on. Mám tu po něm i nějaké obrazy. Tehdy neměl na cestu, tak jsme mu taky pomohli… To jsou věci, které si člověk ani neuvědomí. Ale když tady o tom mluvíme, je to zvláštní. Byl to člověk a o tom to bylo. Natáhl na svou lidskost spoustu soukmenovců a lidí s podobným smýšlením. Ta pestrost je důležitá. To je to, co přináší to uspokojení.

Zažíváte někdy nostalgické chvíle?

A jéjé… První tři roky to byla katastrofa. Samozřejmě, že vzpomínám. Kantoři mě zvou na sezení, když je den učitelů, a na plesy (smích). Teď po 25 letech, to se povedlo, nebo ne?

Má škola ambice do budoucna?

Má. Jen škoda, že lidi stárnou. Nebo dospívají. V určitém věku jdou dál. Ale na druhou stranu zase přicházejí noví a zase přináší něco nového. Ale musí chtít. Jako rodilý Ašan a patriot jsem si vždy přál, aby alespoň polovina těch lidí se sem vrátila. Nevím, jestli je to půlka, asi míň. Když se podíváte do Prahy, tak Praha je plná Ašáků. Ať sáhnete do velkých mezinárodních firem, soukromých škol, do zahraničí, najdete je všude.

Kráčejí Vaši potomci ve Vašich pedagogických stopách?

Ano. Syn učí AJ na VOŠ v Chebu. Dcera ne. Je technicky zaměřená.

Jak rád relaxujete? Co cestování?

Rád bych se ještě někam podíval. Ale Evropu jsem na základě poznávacích zájezdů trochu poznal. Se synem, který byl rok a tři další prázdniny v Americe, jsem procestoval Ameriku v době, kdy jsem právě odcházel, v roce 2006. Myslím si, že na jednoho venkovského kantora a ředitele venkovského gymnázia jsem toho viděl tak akorát.

Táhla by Vás spíše exotika?

Pravidelně jezdím lyžovat, tak dvakrát do roka. Klínovec, Alpy, Dolomity… Francie, Švýcarsko, Itálie, Rakousko. Myslím si, že jsem sjel jejich větší část. Exotika mě moc neláká, protože jsem silně jazykově omezen a potřeboval bych průvodce. Člověk zpohodlněl. Už to není tak, že bych si vzal pětadvacet kilo na záda a nahoru vylezl, ale dolů nemohl, protože nevím jak. To je to nejhorší. Nahoru to jde, ale dolů už ne.

To je zvláštní.

Zkus to někdy! Když lezeš a nevíš, kam lezeš. Vylezeš nahoru a máš spád. To nevíš, kam tu nohu strčit. To se mi stalo ve Vysokých Tatrách a byl jsem z toho dost vyděšenej (smích). To je, jako když řežeš sousedovi větve stromu, řežeš, a když vylezeš nahoru, zjistíš, že sis to všechno odřezal, a nemůžeš dolu (smích). Stejný pocit.

Takže se dá říct, že relaxujete aktivně?

Já? Velice aktivně. Od rána do večera (smích). Myslím si, že člověk musí mít nějaký cíl. Ať už vzdálený, nebo dílčí. Něco, co ho nutí každý den něco pro to udělat. A pak se člověk cítí dobře. I když po infarktu už to není nic moc, ale chce to pohyb. Práci a práci. Proto říkám - pracujte. Pracujte, protože práce přináší uspokojení. Je to taková blbá fráze, ale je to tak, když se něco povede. Každý týden hraji volejbal, takže relaxuji i ve sportovním kolektivu. Potom se jde na pivo.

Takže si důchod náležitě užíváte?

Já si myslím, že ano. Ale to užívání, já nevím, co to je užívání. Jestli si doopravdy užívám, nebo jestli je to přirozené. Nechci říkat, že nevím, vím, co je to užívání, ale nepociťuji to. Teď si třeba užívám, kdybychom to tak měli nazvat. Dostal jsem se kolik let zpátky a podobně, tak si užívám. Mám rád, když mám v deset tohle, v jedenáct tohle, ve tři tamto a v pět jedu na volejbal.

Považujete se za workoholika?

A teď, kde je ta mez (smích). Ano, ostatní to o mně říkají. Prosím tě, lehni si, sedni si, odpočiň si… Tak si sednu a za chvíli jsem zase jinde. Ne, že bych se nutil, ale je to takové samovolné. Prostě to vidím, tak to jdu udělat. Ne, že bych čekal na zítra. Je to zvláštní, je mi to vytýkáno, ale mně to nepřekáží.

Tak možná i díky téhle vlastnosti jste dosáhnul nějakého cíle.

Je to tak. Říkal to i pan Stašek, který už není mezi námi. Říkal, važte si toho, co Novák pro vás dělá. V ten moment tě to překvapí, ale jsi rád, že se povedlo to, co jsi chtěl. Euforie pominuly, protože se to povedlo, ale nostalgie zůstává. A pokud by někdo přišel a říkal, že takhle ne, že je to špatně, tak se mnou má co dělat. Měl jsem výhodu, že jsem se toho nebál. Že jsem měl možnost si říct, víte co, tak mě vyhoďte. Mně to je jedno. No jo, ale to nejde. Jak to, že to nejde, no tak mě vyhoďte. Otevřel jsem dvě třídy a co. Všichni dostali příkaz, splnili ho a ty ne. Říkám, ty děti si to zaslouží. Vy nežijete v Aši. Já jo. Cheb, Vary, to je o něčem jiném. Tam je těch dětí spousta. A když se tady urodí šedesát dětí, které jsou schopny absolvovat gympl, no tak já je prostě vezmu. A bylo… Když ty to vedeš tak zvláštně. No ano, protože to není stoletá škola, ale existuje deset-patnáct let.

Takže neústupnost jde ruku v ruce s úspěchem.

Ano, je důležitá. Určitě máš své zkušenosti s lidmi…

Osobně se často setkáváme s nedůvěrou okolí. Říkají si, mladý lidi, tohle by měli, tohle nesmí a podobně. Je třeba zavřít oči a jít si za svým. I když to není dvakrát příjemné.

Ano a člověk si nadělá spoustu takových těch nepřátel, kteří vám to neřeknou do očí. Například na městě. Jsou to takové zvláštní přístupy. Co není z jejich hlavy (smích). Mohl bych vyprávět. Jak ovládnout funkční období… A to nemyslím špatně, ani konkrétně. To je prostě politika obecně.

A proč vy už například nechcete do zastupitelstva, nebo do dalších výkonných orgánů?

Ne. My jsme s panem Ing. Sobotkou, p. Dr. Šrajnerem a podobně byli ještě další čtyři roky aktivní. Ale potom přišlo nařízení, že když nejste v zastupitelstvu, nemůžete být v komisích. Tak to promiňte. Člověk si myslí, že to město zná, zná spousta lidí, většina dospělých mu prošla rukama. Člověk už pak nemá zájem se tímto způsobem angažovat. Ale o město jako takové mám velký zájem. Mohl jsem zůstat v Praze, v Plzni… Přirostlo mi k srdci. A každý, kdo se sem vrátil, chce, aby bylo v pohodě. Jsou věci, které člověk neovlivní, ale jsou věci, které se dají ovlivnit selským rozumem, a přesto to nejde…

Závěrem - kdo jsou pro Vás tři největší pAšáci?

Zaskočil jsi mě. Jména si nevzpomenu, bohužel. Ale samozřejmě jsou to studenti, kteří prošli ašským gymnáziem a jsou na místech, která by stála za to zmínit. Těch jmen už je za ty léta tolik… Lidé, kteří se nechali pozitivně ovlivnit lidským přístupem a dokázali ho proměnit v něco, co je dokáže naplnit.

31. 8. 2016, Fabien Řezáč