Jméno:
Lukáš
Příjmení:
Rešetár
Obor:
Futsal
Krátce o pAšákovi:

Lukáš Rešetár se narodil roku 1984 v Aši. Je nejlepším českým futsalistou a trojnásobným držitelem titulu Futsalista roku. Kapitán české futsalové reprezentace má za sebou také angažmá v chorvatském ligovém týmu Brodosplit Split. Je znám i díky své působnosti v mládeži fotbalové Viktorie Plzeň či druholigovém týmu FK Pardubice.


ZÁPIS Z VÝSLECHU

Na svět jste přišel v roce 1984, narodil jste se v Aši? Kde jste prožil dětství?

Moje dětství se odehrálo převážně v Aši a až v 15 letech jsem odešel na střední školu do Plzně.

Základní školu jste navštěvoval v Aši? Jaký předmět u Vás vedl, tělocvik?

Navštěvoval jsem základní školu v Kamenné ulici a kromě tělocviku, který byl odmala můj nejoblíbenější předmět, bych také zmínil matematiku a částečně i zeměpis. Musím však říct, že i další předměty byly fajn, a celkově na tuto školu moc rád vzpomínám.

Co další vzdělání, kam jste pokračoval?

Jak už jsem zmínil, následoval přesun do Plzně, kde jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu dopravní.

Jste ze sportovní rodiny? Vedl Vás někdo ke sportu už odmala?

Řekl bych, že pocházím z normální rodiny, kde otec fotbalista podporoval svého syna taktéž ve fotbale. Ale zmínil bych také, že než jsem začal s fotbalem, ke kterému mě přivedl nejlepší kamarád, proháněl jsem se necelý rok po tenisovém kurtě.

Začal jste rovnou futsalem, nebo to bylo vyústění fotbalu? Musel jste se mezi nimi někdy rozhodovat?

K futsalu jsem se dostal díky fotbalu, a to vlastně až někdy v 17 letech na střední škole. První futsalové, tehdy ještě druholigové, zápasy přišly v 19 letech, kdy jsem oblékal dres Indoosu Plzeň. Po nějakých dvou letech přišlo na velké rozhodování a tehdy jsem vlastně v 21 letech zvolil variantu futsalovou a fotbal jsem tím odsunul na další kolej.

Kde začala Vaše kariéra? Jak se to všechno vyvinulo?

Jednoho dne mě oslovil kamarád a spoluhráč z fotbalového týmu s nabídkou zkusit futsal a netrvalo dlouho a stal se ze mě hráč již zmíněného Indoosu Plzeň.

Máte za sebou angažmá v MNK Brodosplit Split. Jak dlouho tato zkušenost trvala?

Tato chorvatská mise trvala rok a půl, ale pro můj vývoj v kariéře byla naprosto klíčová.

Jak se žije v Chorvatsku? Zaznamenal jste nějaké výrazné rozdíly, nebo jsou si naše národy opravdu tak podobné? Co jazyková bariéra?

Na život v Chorvatsku jsem si zvykl docela rychle. Výhodou bylo také to, že jsem se brzy naučil poměrně slušně jazyk, to nám situaci všem ještě ulehčilo. Chorvaté jsou velmi temperamentní a na to je potřeba si zvyknout. Zpočátku na některé věci hledíte s odstupem, ale brzy jsem do všeho zaplul a cítil se tam velmi dobře, navíc je Split krásné město s hezkým počasím.

Zásadní kapitolou ve Vašem životě je určitě také působnost v reprezentaci. Kdy jste poprvé oblékl český dres? Kolik už jste za reprezentaci odehrál zápasů?

Ve futsale, jako v každém sportu, je možnost reprezentovat svoji zemi hlavně velká čest, ale také jakási odměna za vaši práci. Já se v reprezentaci ukázal nejprve v kategorii do 21 let a poté jsem debut u seniorské futsalové reprezentace zažil v roce 2005. Za tu dobu jsem nasbíral přes 120 reprezentačních startů.

Kam všude jste se díky futsalu mohl podívat?

Za ty roky už jsem se díky futsalu podíval skoro všude. Je ještě pár míst, kde jsem nebyl, ale takové výlety jako do Brazílie, Thajska, Japonska a mnoha dalších států v Evropě i po celém světě jsou nezapomenutelné.

Jak se Vám vůbec povedlo se do národního týmu dostat? Byl to váš sen?

Já měl obrovskou výhodu, že v roce 2005 po domácím mistrovství Evropy v Ostravě přišla změna na postu hlavního trenéra. K týmu přišel trenér z reprezentace do 21 let Tomáš Neumann, který mě vedl a také si mě do „áčka“ vytáhl… Splnil se mi tím v tu chvíli obrovský sen.

Cítíte ještě prostor pro další hráčský růst? Co je futsalovou Mekkou?

Řekl bych, že v mých letech už ten růst není v oblasti fyzických vlastností, ale spíše těch psychických. Velice mi pomáhají nasbírané zkušenosti, ale i přesto se musím poctivě připravovat, každý den tvrdě trénovat, abych mohl odvádět ty nejlepší výkony.

Co živí Vaši vášeň pro sport? Je to touha vítězit?

Já jsem odmala vítězný typ. Je to vlastnost, kterou nemá každý. Mě to žene dál, pokaždé chci vyhrát a pro vítězství dělám vše.

Máte nějaký sportovní vzor?

Kdysi jsem v nadsázce prohlásil na tuto otázku, že bych chtěl já jednou být pro někoho vzorem. Ve futsalové oblasti se mi to i možná povedlo. Pro mě byl v mladí vzorem fotbalista Luis Figo. Nyní obdivuji Jaromíra Jágra.

Jak často trénujete? Jak vypadá Váš obvyklý den?

Pro to, abyste byl v něčem nejlepší, je potřeba se tvrdě a poctivě připravovat. Pokud se bavíme pouze o futsale, tak v běžném týdnu je to 5-6 tréninků a jeden zápas. V různých částech sezony, kdy je potřeba se připravit na důležité zápasy, pak není výjimkou i celý týden po dvou trénincích denně.

Jaké máte cíle do dalších let?

Takový každoroční cíl je zisk titulu mistra republiky. Mě zanedlouho čeká také kvalifikace o postup na mistrovství Evropy a tím největším a nejlákavějším cílem je probojovat se s národním týmem na mistrovství světa v roce 2020, které by nakonec mohlo být i v Česku.

Jak rád relaxujete? Máte čas se realizovat i mimo futsal?

Většinou relaxuji s rodinou. Ve volném čase se také věnuji RC modelařině – konkrétně offroad autům v měřítku 1:8.

Oblíbené jídlo? Oblíbená kniha? Jakou rád posloucháte hudbu?

Mezi oblíbená jídla patří tatarský biftek nebo svíčková. Knihy nečtu, takže nemám ani oblíbenou, a pokud jde o hudbu, tak pop, rock… Třeba Roxette nebo Rihanna.

Vracíte se ještě někdy do Aše? Co se Vám tu líbí a kde naopak vidíte mezery?

Moje sportovní vytížení mi nedovoluje vracet se do Aše často nebo na delší dobu. Ale vracím se sem vždy rád. Mám zde maminku a pár členů rodiny, přátele. Město za tu dobu, co už nejsem dítě, prošlo změnami a myslím, že dobrými.

Kdybyste měl říct tři ašské osobnosti, které považujete za pAšáky, kdo by to byl a proč?

Já se musím přiznat, že mezi osobnosti pAšáků mohu zařadit asi jen Čestmíra Šímu a Lenku Hykovou (Maruškovou), kterou si i pamatuji ze základní školy, i když byla o ročník níž…

31.1.2017, Fabien Řezáč