Kdo je Milan Bokša a kde v současné době působí?

V současné době pracuji u prvoligového fotbalového klubu FC Vysočina Jihlava ve funkci sportovního ředitele.

Narodil jste se v roce 1951 v Aši. Jak vzpomínáte na dětství? Jakou základní školu jste navštěvoval?

Jsem hrdý ašský rodák, navštěvoval jsem 2. ZDŠ. Na dětství vzpomínám velice rád a čím jsem starší, tím častěji.

Byl jste spíše šprt nebo raubíř? Hádám správně, že Vás nejvíce bavil tělocvik?

Na vysvědčení mi záleželo a do školy jsem chodil rád, rodiče mě k tomu vedli, štvalo mě, když jsem byl nemocný a musel jsem ležet doma. Měli jsme celou řadu vynikajících kantorů. Vztah ke sportu ve mně posiloval především Pavel Jelínek, který nám nezištně věnoval stovky hodin ze svého volného času. Rád také vzpomínám na ředitele školy pana Šebrleho st., později pana Buriana a učitelky tělocviku paní Litvanovou a Hofmanovou. Bavila mě fyzika s učitelem Fořtem a vztah k literatuře, historii a umění ve mně probudil pan učitel Hais, také jeho jsem si moc vážil.

Kam jste pokračoval na střední školu? Věděl jste už v té době, že byste v budoucnu chtěl svou kariéru směřovat do oblasti fotbalu?

Vybral jsem si SPŠ strojnickou v Plzni. Ne proto, abych byl šikovným strojařem, ale nechtělo se mi dojíždět na gymnázium do Chebu, a hlavně jsem chtěl hrát fotbal v dorostu Viktorie Plzeň, což se mi podařilo.

Kde jste vůbec poprvé přičuchnul k fotbalu? Chodíval jste například hrát v Aši?

V dětství jsem hrál fotbal často. S mými nejlepšími kamarády, bratry Tomáškovými a Lelovskými jsme byli téměř denně na „Tyršáku“. Organizovaně jsem začal hrát na „Střeláku“ až ve věku starších žáků, a to už bylo pozdě.

Vím o Vás, že jste dokonce také držitelem doktorátu. Na jaké vysoké škole jste ho získal a co tomu předcházelo?

Po skončení studií na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK jsem měl zájem o další zvyšování odbornosti ve svém oboru. Zajímal jsem se o sportovní trénink, antropomotoriku a sportovní psychologii a pedagogiku. Součástí rigorózní zkoušky z těchto oborů byly také dějiny filozofie, které jsem musel studovat na Filozofické fakultě UK v Praze. Nikdy bych nevěřil, že i tyto poznatky se dají ve fotbale využít. Hodilo se mi to občas při motivování hráčů k tréninku a utkáním.

Nastala někdy ve Vašem životě situace, kdy jste se rozhodoval, zda se fotbalu věnovat naplno jako hráč, či trenér?

Snil jsem o kariéře prvoligového hráče, což se mi nepodařilo, naplnilo se až mé druhé několikaleté tajné přání – stát se ligovým trenérem.

Pokud se nepletu, po vysoké škole jste odešel trénovat Duklu Tábor. Jaké byly Vaše první zkušenosti s profesionálním trenérstvím?

V Dukle Tábor jsem pochopil, že jako hráč se do vrcholového fotbalu nedostanu. Armádě jsem vděčný za to, že mi ve 24 letech dali šanci trénovat divizní mužstvo.

Vaše kariéra je protkána mnoha obdivuhodnými úspěchy. S Olomoucí jste to například dotáhl až do evropských pohárů a na 3. místo v Gambrinus lize. Trénoval jste Teplice, Ostravu, Brno, Drnovice, České Budějovice, Synot, Mladou Boleslav, Jihlavu. V roce 1988 jste působil s J. Masopustem v Indonésii a vedl tam tamní olympijské mužstvo. Co považujete za svůj dosavadní kariérní vrchol?

Potěšila mě účast Sigmy Olomouc v evropských pohárech v obou ročnících mého působení u tohoto týmu, mám radost z podpisu pod postupem Mladé Boleslavi a Českých Budějovic do první ligy a Teplic do 2. ligy. Nejvíce si však vážím úspěchu v rodném regionu, kdy ani jeden prvoligový tým nedokázal v řadě patnácti kol porazit náš Union Cheb. Za osobní úspěch pak považuji to, že ve své rizikové profesi jsem se dokázal udržet do důchodového věku.

Jste také fotbalovým expertem v televizi. Jak to vlastně celé probíhá? Na jaké aspekty hry se během zápasu jako odborník zaměřujete?

Občasnou spolupráci v roli spolukomentátora, nejčastěji v ČT a Eurosportu, jsem vždy využíval k tomu, abych s předstihem detailněji sledoval hru týmů, na jejichž utkání jsem byl pozván. Vůbec mi nešlo o to, abych konkuroval profesionálním komentátorům, ale o to, abych poznatky ze hry našich a zahraničních týmů uplatnil ve své trenérské praxi.

Máte za sebou spoustu zkušeností s mládeží. Působil jste jako člen realizačních týmů mládežnických reprezentací v rámci metodického úseku Českomoravského fotbalového svazu, jako metodik a trenér fotbalové školy v Roudnici nad Labem a také jako šéftrenér mládeže pražské Sparty. Jak velké jsou rozdíly mezi prací s mládeží a dospělými? S kým se Vám dělá lépe?

Každý trenér, který se chce uplatnit na profesionální úrovni u prvoligového týmu a nemá za sebou úspěšnou hráčskou ligovou kariéru, to má těžší. Cesta k tomuto cíli vede přes odbornost, znalost nejen fotbalové problematiky, ale i oblastí, které se sportem úzce souvisí. Nejdůležitější je pak trenérská praxe, zkušenosti, které potřebujete k tomu, abyste vyrovnal ztrátu, kterou jste nabral v hráčské kariéře. Jinými slovy musíte být trenérem „od píky“. Bez nezbytných zkušeností se v začátcích trenérské práce každý trenér dopouští až neuvěřitelných chyb (např. chce střídat hráče a neuvědomuje si, že všechny možnosti ke střídání již vyčerpal). Nikdy jsem nepohrdl prací u mládeže, ani v době, kdy jsem měl za sebou zkušenosti z ligy, z reprezentace nebo ze zahraničí. Potěšila mě např. nabídka vést dorost VOŠ a SOŠ v Roudnici a z postupu s tímto týmem jsem měl obrovskou radost. V našem fotbale se dopouštíme jedné velké chyby. Není výjimkou, že starší trenéři, často i v důchodovém věku, se stávají trenéry mládežnických týmů a mladí, začínající trenéři bez zkušeností chtějí trénovat prvoligové týmy. Přitom končící prvoligoví hráči mohou být pro mládež nejvhodnějším vzorem, od kterého se kluci v přípravkách mohou mnohé naučit, především napodobováním.

Fandíte? Máte oblíbený klub?

Za jednu ze svých výhod považuji to, že nejsem klubista. Většinou přeji klubům, kde jsem působil, klubům z našeho regionu a těm, kteří umí vychovávat pro náš fotbal dobré fotbalisty a vytvářet pro ně kvalitní tréninkové zázemí. Patří sem Sparta i Slavia, Dukla, Olomouc, Jihlava, Plzeň i Cheb.

Jak zásadním problémem je podle Vás korupce ve fotbale a ve sportu obecně?

Korupce ve fotbale existuje a nedá se zcela vymýtit. Je to jeden z momentů, který výrazně poškozuje fotbal. Stále se v něm budou nacházet lidé, kteří jdou jen po penězích a po tom, aby soupeře porazili jinými než sportovními prostředky. Neuvědomují si, že jejich prospěch je vždy na úkor druhých, tj. těch, kteří hrají fér. Jde o jeden z důvodů, proč jsem některým klubům a lidem přestal fandit.

Mimo zmiňovanou Indonésii jste trénoval i v Kuvajtu. Jak jste se dostal tak daleko? Jak na tyto zkušenosti vzpomínáte?

Indonésie i Kuvajt byly pro mě téměř neznámé země. Do Indonésie k olympijskému týmu si mě vzal Josef Masopust jako svého asistenta a k prvoligovému kuvajtskému týmu jsem se dostal na doporučení jednoho novináře, který sledoval fotbal v České republice, bylo to po skončení angažmá v Sigmě. Na obě zkušenosti rád vzpomínám. Fotbalisté v Indonésii byli snaživí a disciplinovaní, každý trénink zahajovali nástupem a modlením a zakončovali zpěvem. K dosažení úspěchu jim chybí nezbytné sportovně-technické vybavení (zázemí) a včasnější práce s mladými hráči. Kuvajťanům chyběla vůle tvrdě trénovat, milují fotbal, ale chtějí pouze hrát.

Čtete? Jaká je Vaše oblíbená kniha?

Čtu, a teď nevím, zda mám napsat bohužel nebo bohudík, ale drtivá většina knížek, které si vybírám, má větší či menší vazbu k mé profesi. Z literatury na mě nejvíce zapůsobily romány E. M. Remarquea.

Posloucháte rád hudbu?

Hudbu poslouchám často a rád. Nejčastěji v autě, kde trávím spoustu času. Mám rád Beatles, Bee Gees, Simona a Garfunkela a Eltona Johna. Z našich interpretů jsem nejvíce poslouchal Karla Kryla, zvláště, když jsem potřeboval povzbudit. Rád poslouchám Petra Nováka a Pavla Dobeše. Z klasiky to je Bedřich Smetana a Petr I. Čajkovskij.

Zkoušel jste někdy hrát FIFU na nějaké herní konzoli? Pokud ano, zajímalo by mě za koho (smích).

FIFU jsem nikdy nehrál.

Jak vypadá běžný den sportovního manažera týmu 1. české fotbalové ligy?

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl pracovat ve funkci sportovního ředitele ligového klubu. Chvíli mi trvalo, než jsem nabídku pana Vaculíka, majitele klubu, přijal. U nás se často tato funkce spojuje s propojením na rozhodčí, což v mém případě je zcela na pokraji mého zájmu, přestože výkony rozhodčích sleduji a vyhodnocuji si je. Snažím se dělat to, čemu jsem se vyučil a v čem jsem získal zkušenosti, tj. řídím a koordinuji sportovní činnost klubu, sleduji trénink ve všech kategoriích, přechody hráčů v klubu, výběr hráčů, sleduji utkání našich soupeřů, trénovanost našich hráčů, připravuji návrhy hráčských profi smluv apod. Přestože v Jihlavě nemusím být každý den, tak tam prakticky dojíždím denně. Pro představu, je to obdobné, jako kdybych denně jezdil z Aše do Plzně.

Byl jste někdy na utkání Jiskry Aš na Střelnici?

Na fotbal v Aši jsem chodil rád, ale už několik let jsem tam nebyl, což vyplývá z mých pracovních povinností, které přes každý víkend mám.

Kdybyste měl jmenovat tři pAšáky, kdo by to byl?

V Aši vždy bylo a stále je hodně těch, kterých si vážím. Obdivoval jsem znalosti a obětavost primáře dětského oddělení pana Lukavce, dodnes si vysoko cením sportovního úspěchu, kterého dosáhl v kulturistice můj kamarád Robík Dantlinger, a za „vtáhnutí“ do tajů sportovního tréninku jsem vděčný Pavlu Jelínkovi.

Milan Bokša - MOJE PRAVIDELNÁ OKRUŽNÍ JÍZDA PŘI NÁVŠTĚVĚ AŠE

Do Aše jezdím stále velice rád a na každou návštěvu se moc těším. Od chvíle, kdy jsme však prodali náš dům v Janáčkově ulici, tak se do mého rodného města, na které jsem moc hrdý a na které nedám dopustit, dostanu pouze párkrát do roka.

Těším se, až se mi otevře panorama s prvními ašskými paneláky v Palackého ulici a s textilní továrnou. První nostalgické vzpomínky mi vždy proběhnou hlavou, když se po táhlém kopci dostanu na křižovatku, ze které vede cesta na nádraží, kam jsem většinou v neděli pospíchal na vlak, když jsem studoval na SPŠ strojnické v Plzni a později na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Vlevo se vždy podívám na polikliniku, kam jsme se základní školou chodili na pravidelné zubní prohlídky, a vybaví se mi několikahodinové čekání nabité strachem. Vpravo je vidět Lidový dům, kde se pořádaly tělovýchovné akademie, kde jsem poprvé vystupoval ve čtyřech letech a kam jsem se později chodil také oknem dívat na taneční kurzy mých starších kamarádů.

Cestou dolů kolem Okružní ulice si vzpomenu na pořádání cyklistických závodů, ve kterých jsem nikdy neuspěl, prostě jsem se do bicyklových pedálů neuměl opřít jako můj kamarád Sláva Jirsa, pro kterého nebyl problém zdolávat ašský kopcovitý terén. Jednou, kdy účast na závodech byla velice slabá, jsem cítil šanci na úspěch. Pořadatelé však změnili kritéria, nevyhrál ten, kdo dojel do cíle první, ale poslední, aniž by spadl z kola. Opět jsem prohrál a porážela mě i děvčata, těžce jsem se s tím vyrovnával.

Po několika metrech míjím hotel Lev, který byl pro mě symbolem noblesy, kam mě rodiče výjimečně vzali na slavnostní oběd, když jsem jim udělal radost dobrým vysvědčením. Bohužel se mi zdá, že noblesa zmizela a v Aši pěkný hotel chybí. Mimochodem, určitou dobu tam vařil můj spolužák Petr Domanský, který měl velký talent pro kolektivní hry, vynikal obzvláště v hokeji. Jsem přesvědčen o tom, že jen shoda různých okolností mu znemožnila prosadit se do profesionálního hokeje tak, jak se to podařilo Pepovi Kočímu.

Přijíždím ke „Střeláku“, který byl v době mého dětství a mládí centrem společenského a sportovního života nejen Ašáků, ale i celého blízkého okolí. Restaurační budova byla v minulosti chloubou Aše, každý víkend zde bylo plno. Vystoupali jsme po půlkruhovitých schodech a otevřel se velký sál, kde se pořádaly plesy, zábavy a odpolední čaje, na kterých často hrály ašské skupiny. Vlevo byl kouřem zavalený výčep a dále restaurace, kde trávili hodně času „karetní mistři“. V prvním poschodí při živé decentní hudbě se ploužily a držely za ruce zamilované páry.

Vedle restaurace je hřiště „naší“ Jiskry, kam jsem chodil velice rád. Mimochodem není obvyklé, aby fotbalové hřiště bylo prakticky ve středu města. Chodil jsem fandit Plíškovi, Grecmanovi, Stehlíkovi a později Pavlu Lehockému, výbornému fotbalistovi. Tady nejde nevzpomenout na Milana Eštoka, jedinečný fotbalový a hokejový talent, který vyrůstal v Aši. O „vagón“ nás všechny převyšoval. Nevím, co vše sehrálo roli v tom, že své schopnosti a herní inteligenci nepřetavil v úspěšnou fotbalovou či hokejovou kariéru?

Po prudším sjezdu dnes narážím na krkolomnější kruhový objezd. V těchto místech se mi vybavuje hukot tkalcovských strojů z blízké továrny, kde pracovali moji rodiče. Dívám se na sady Míru, kam jsme chodili do letního kina, na kolotoče, na různé slavnosti a koncerty hudebních skupin. O několik metrů dál, v Domě osvěty, probíhaly také již zmíněné tělovýchovné akademie a výchovně vzdělávací koncerty, na kterých nejčastěji vystupoval symfonický orchestr z Mariánských Lázní. Účast byla povinná a kromě těch, kteří uvítali, že se „ulili“ ze školy, jsme tam chodili neradi. Na druhé straně je možné, že tam jsou kořeny vztahu k mým oblíbeným skladatelům Čajkovskému a Smetanovi.

Obvykle jedu dál až k pomníku J. W. Goetha. V minulosti byla kašna funkční, a dokonce tam byly ryby. Tady se často zastavím a živě si vybavím, jak plameny „polykaly“ cenné varhany evangelického kostela. Na druhém kopci je římskokatolický kostel, kde jsem několik let ministrantoval v těžké ateistické době. Dokonce jsem se tam v roce 1985 ženil, přestože jsem pracoval na Fotbalovém svazu ÚV ČSTV a hodně jsem tím riskoval. Opakovaně zavzpomínám na pana děkana Pavla Hroznatu Geršla, na oko přísného, ale nesmírně vlídného faráře. Obdivoval jsem jeho vzdělanost. Téměř vždy, když jsem se kvůli častým nedělním závodům omlouval z ministrantování, tak mi se zdviženým prstem říkal: „Bokšo, pečuješ o tělo a zapomínáš na ducha.“ Když jsem se s ním loučil, tak mi věnoval krásný pětiramenný svícen.

Z tohoto místa se většinou vracím nahoru a jedu do Janáčkovy ulice a na „Tyršák“, kam jsem to měl z domova jen pár metrů. Prožil jsem tam se svými nejlepšími kamarády z vedlejší ulice, bratry Tomáškovými a Lelovskými, stovky a stovky hodin naplněných sportem. Od tří let mě brali do Sokola, kam jsme každé úterý a pátek chodili cvičit, nejčastěji na nářadí. Duší tehdejšího Sokola byl Jaroslav Šebrle st., také přísný, ale přátelský kantor, který mě jako ředitel 2. ZDŠ přijímal do 1. třídy. Na „Tyršáku“ jsme dělali všechno. Hráli jsme fotbal, basket, hokejbal, odbíjenou, vybíjenou, jezdili na kolech a v zimě se na kluzišti věnovali hokeji. Ten mi tolik nešel, určitě v něm byl lepší můj bratr nebo později moji kamarádi Vašek Bače a Milan Ganderák.

Vedle fotbalu a gymnastiky jsem se stále více a více začal věnovat atletice, která mě bavila, pokud jsme nešli házet „krikeťákem“ nebo granátem. Kolem mě se pohybovala řada pohybově nadaných a pro atletiku dobře vybavených kluků a holek. Obdivoval jsem Pavla Koželuhu, Frantu Komance, Vlastu Krále, Zbyňka Froňka, Janu Bickovou a Boženu Řezníčkovou. Na závody jsem jezdil s Jarmilou Šparberovou, Wandou Grabovskou, Vaškem Popem a Zdenkem Kunciterem. Pod všemi jmény je jeden společný jmenovatel a tím je Pavel Jelínek. Až po letech jsem si uvědomil, kolik toho pro nás dokázal nezištně, na úkor svého volného času, udělat. Dokázal v nás pěstovat vztah ke sportu stejně jako učitelky tělocviku paní Litvanová a Hofmanová. Pavel byl první, kdo mě zasvětil do základů teorie sportovního tréninku. V této souvislosti nemohu zapomenout ještě na jednoho mého kantora. Pan učitel Jan Hais nebyl tělocvikář, ale všechny nás nadchl vzdělaností, znalostí cizích jazyků a poutavým vyprávěním. Probudil ve mně vztah k historii, literatuře a umění. Vážil jsem si ho i pro jeho statečný postoj k událostem v roce 1968, za což tvrdě zaplatil.

Předposlední část mé okružní jízdy je kolem hřbitova, kde se vždy zastavím, a přestože jde o místo zahalené smutkem, tak si u většiny pomníčků, u kterých se zastavím, vzpomenu spíše na pěkné chvíle, které jsem ve spojitosti s těmi, kteří tam leží, prožil. Nakonec přijíždím k rozhledně, obdivuji nově vybudovaný areál a jeho okolí. Vybavuji si běžecké lyžařské závody, které jsem miloval, a horký čaj, který jsme dostávali po závodech v restauraci. Věřím, že ještě přijde doba, kdy se na tak krásném místě bude čaj opět podávat...