Kdo je Petra Ben-Ari? Čemu se věnujete?

Doslova se teď věnuji svému malému synovi, i když pokračuji v práci. Jsem maminka živnostnice, bez mateřské tzv. dovolené, takže přes den jsem buď se synem, nebo od něj odbíhám tlumočit, a v noci pracuji na překladu dalšího románu. Je to dobrá terapie prokrastinace.

Začneme od začátku. Narodila jste se v Aši, kde jste taky vyrůstala. Jakou jste navštěvovala základní školu? Jaký předmět Vás bavil nejvíc?

3. základní školu v Aši aneb 3. ZŠ ulice Pohraniční stráže, jak se tehdy jmenovala. Víc než vyučování mi utkvěl v paměti legendární obchod se školními pomůckami manželů Havlových. Kromě pomůcek prodávali i všeljaké „nepomůcky“, třeba fujtablíky, které lepkavými šmouhami v signálních barvách zamazaly všechna velká okna v naší rohové třídě. Vím, že už tam mi nešla němčina. Tu jsem se nikdy nenaučila používat aktivně.

Čím jste chtěla být jako malá?

Asi jsem prošla takovou tou klasickou škálou popelář – učitelka – kosmonaut – vědec. Neměla jsem nějaký stálý cíl. Bohužel ani později v dospívání. Relativně dlouho, asi někdy mezi 10. a 13. rokem, jsem měla období egyptologie, tam byl určitý náznak mé pozdější inklinace k Orientu v klasickém smyslu. A k lingvistice. Strašně moc jsem se chtěla naučit egyptské písmo, ale nedostala jsem se k žádné relevantní literatuře. To byly časy, bez internetu, bez Googlu…!

Úspěšné přijímací řízení na gymnázium bylo pro Vás v té době velkým zlomem. Nechala jste se slyšet, že jste přijetí slavila po svém – četbou. Byla jste vášnivá čtenářka? Zůstalo Vám to?

Ano, čtenářka jsem opravdu byla náruživá, dokonce si ze mě maminka jedné kamarádky dělala legraci, jestli jdu k nim na návštěvu si hrát, nebo jestli si jdu zase jen číst. Četla jsem si během vyučování pod lavicí, během chůze po cestě domů, v noci s baterkou pod peřinou. Trávila jsem celá odpoledne – až do zavíračky - v ašské knihovně, když ještě sídlila v budově radnice. Ráda na tu dobu vzpomínám. Dnes už zdaleka nečtu tolik.

Dozvěděl jsem se o Vás, že mimo jiné také překládáte. Co obnáší překladatelská činnost? Je zásadní, aby se Vám kniha líbila, než se rozhodnete pustit se do ní?

Poslední dobou se mi s překlady nějak roztrhl pytel. Samozřejmě překlad se liší podle druhu textu – zda je to úřední dokument, technická prezentace, webové stránky nebo literární dílo. V každém případě ale vyžaduje vycvičený jazykový cit a trpělivost sedět dlouhé hodiny u počítače. Narážíte na překlad literatury – momentálně pracuji na třetí knize. O výběru mám někdy šanci spolurozhodovat, ale zásadní je, co chce vydat nakladatel. Ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát, při překladu osobní vkus nehraje tolik roli. Domnívám se, že překlad, byť je to překlad literatury, nelze z gruntu považovat za nějakou uměleckou, tvůrčí činnost – ve skutečnosti je to velmi mechanická záležitost, spíše řemeslo než umění. (Ovšem neříkám, že se mezi řemeslníky umělci nenajdou, existují výjimečné překlady, o kterých se někteří domnívají, že předčí originál.) Překládat román, to je jako když štrikujete hodně, hodně velký svetr. Jsou místa, kde musíte prokázat uměleckou představivost a vlastní invenci, ale jinak pořád opakujete tatáž oka podle předem daného vzoru. Pochopitelně mi usnadňuje práci, když je román čtivý a rychle odsýpá v krátkých dialozích, než když se vleče v dlouhých, abstraktních souvětích. To však nemusí přímo souviset s jeho literární kvalitou. Někdy mě nicméně přepadne chuť přeložit si něco jen tak pro radost. Dlouho pokukuji po emblematické povídce moderní korejské literatury, Křídla od spisovatele I Sanga, což byl takový korejský Franz Kafka. Jednoho dne si ji přeložím do šuplíku a budu ji po večerech pilovat k dokonalosti.

Kolik jazyků ovládáte celkem? Dělá Vám problém mezi nimi přepínat?

Do stupně bezproblémové plynulosti jsem ovládla kromě mateřštiny jazyky čtyři – angličtinu, italštinu, čínštinu a korejštinu. Hromadu jiných jazyků jsem poznala pasivně (rozumím textu, ale neumím je aktivně použít) – němčinu, španělštinu, ruštinu, polštinu. Dokonce jsem se učila i sanskrt, což byl asi nejvíc frustrující jazyk. Teď bojuju s hebrejštinou, v zájmu stmelování rodiny, ale vůbec mi to nejde, mám pocit, že už jsem dosáhla jakéhosi bodu saturace. Přepínat mezi nimi je otázka cviku. Problém je udržet znalost na vysoké úrovni, pokud jazyk nepoužíváte. Mám tenhle problém s čínštinou, prakticky ji nepoužívám a ani nechci vědět, kolik už jsem zapomněla znaků.

Stává se Vám často, že narazíte na výraz, pro který neexistuje ve Vašem mateřském jazyce slovo?

Samozřejmě, je známá věc, že jazyky se slovní zásobou přesně nepřekrývají. Víc mě znepokojuje, když se snažím vzpomenout si na nějaký výraz, o kterém po půl dni přemýšlení usoudím, že vlastně neexistuje. Anebo když se mi vybaví nějaké náhodné slovo, o kterém přesně vím, co znamená, ale najednou nevím, ze kterého jazyka na mě vyskočilo… Po budově Univerzity Karlovy v Celetné svého času bloudil zestárlý profesor v důchodu, otvíral dveře učeben a mluvil na přítomné nesrozumitelným mixem několika jazyků. Prý jich svého času ovládal osmnáct včetně islandštiny. A nakonec se stal jejich vězněm. Takového konce se bojím.

Vystudovala jste biochemii na Univerzitě Karlově. Bavila Vás studia, nebo jste cítila, že to není ono?

Nebavila, až na pár světlých okamžiků, ale brala jsem to jako normální stav, který jsem zažívala i na gymnáziu. Neuvědomovala jsem si, že to do budoucna není dobrý start – myslím fakt, že vás určuje činnost, ke které nemáte pozitivní, aktivní vztah. Takže ano, cítila jsem, že to není ono, ale myslela jsem si, že to nemůže být lepší a že nemá smysl něco měnit. Trvalo pár let, než mi došlo, že je třeba se posunout jinam.

Co byste vzkázala ašským maturantům, kteří se právě rozhodují na jakou vysokou školu se přihlásit? Je dobré dělat kompromisy, nebo jít tvrdě za svým?

Přemýšlejte, nenechte se unést nějakým pohodlným řešením, ale zkuste si své plány alespoň trochu prožít – bavte se s lidmi, kteří se vydali cestou, o jaké uvažujete, navštivte vysokou školu, kam se chcete hlásit, poznejte prostředí, ve kterém se budete pohybovat… A klidně si dejte rok, dva čas, cestujte. Je to lepší, než se tři roky trápit někde, kde vás to bude ubíjet.

Myslíte si, že je důležité myslet na tzv. uplatnění, nebo je lepší dělat to, co člověka baví bez ohledu na kariéru?

To se nedá takhle oddělit. Pokud nemáte zpětnou vazbu a vaši práci – přestože vás baví – nikdo nepotřebuje a nikdo neocení, nevydržíte si na svém písečku hrát dlouho. Ledaže byste byli zatvrzelí solipsisté. Na druhou stranu, když vás zběsilá honba za kariérou baví jen povrchně, pro ten adrenalin, dřív nebo později se duševně rozpadnete. Radost z práce spočívá v kombinaci obojího.

Po promoci jste nastoupila do Psychiatrického centra v Praze. Byla to pro Vás důležitá životní etapa?

Určitě. Nelehká etapa plná hořkých vzpomínek, ale strašně důležitá. Potkala jsem velké osobnosti naší psychiatrie, prof. Höschla, prof. Horáčka, MUDr. Páleníčka… I když mě hodně inspirovali a přála jsem si v PCP zůstat, v laboratoři se mi prostě zoufale nedařilo. Odcházela jsem zlomená a demotivovaná, s vědomím vlastního selhání, které jsem vstřebávala několik let, ale aspoň jsem si ujasnila, že není mým posláním být výzkumníkem v přírodních vědách… A spoustu jiných věcí. Mám-li jmenovat něco pozitivního, mimo jiné jsem se v areálu bohnické léčebny, kde PCP sídlí, naučila jezdit na koni, na strašně tvrdohlavé bílé kobyle českého teploklevníka, Darině.

V jaký moment jste zjistila, že se chcete věnovat sinologii? Tušila jste už v té době, čím byste se chtěla živit?

Souviselo to se stavem mého života na konci studia biochemie, dostala jsem se po profesní i osobní stránce do slepé uličky. Musela jsem udělat něco radikálního, abych unikla úplnému kolapsu. Nakonec z toho vzešel geniální plán – budu studovat jazyky a budu u toho cestovat. A jestliže měl být obrat skutečně radikální, sinologie se zdála jako skvělá volba – exotický jazyk z opačného konce světa. Otázka živobytí u mě obvykle přicházela až v druhém plánu.

Bylo pro Vás vysvobození, že jste se mohla věnovat tomu, co Vás naplňuje?

Čekala mě ještě dlouhá cesta, ale druhou vysokou školu jsem si užívala daleko víc, opravdu jsem měla chuť chodit na přednášky a s nadšením jsem po večerech studovala, psala různé semestrální práce, hltala odborné knihy… To se mi s biochemií stávalo zcela výjimečně. Důležité ovšem bylo, že jsem taky začala cestovat. Studium v zahraničí přineslo do mého života úplně jiný rozměr.

Kam všude jste se mohla díky svému povolání podívat?

Díky povolání – teď nevím, které povolání máte úplně na mysli, protože jsem dosud oscilovala mezi několika profesemi, které byly většinou postavené na jazykových schopnostech. Spíš to tedy probíhalo naopak – hledala jsem si zaměstnání tam, kde jsem zrovna byla. V Benátkách jsem prodávala v obchodě se sklem na Rialtu, v Číně jsem „učila“ angličtinu děti v mateřské školce, v Koreji jsem spoluzakládala pobočku Českých center…

Jakých všech projektů jste už byla součástí?

Mám za sebou dvě pozice v subjektech reprezentujících Českou republiku - v roce 2010 jsem pracovala pro český pavilón na EXPO v Šanghaji a mezi lety 2012 a 2014 jsem působila jako programová vedoucí již zmíněného Českého centra Soul. V Koreji jsme ve spolupráci s tehdejším velvyslancem, H.E. Jaroslavem Olšou, jr., zorganizovali řadu zajímavých kulturních projektů. Jejich vyvrcholením – a zároveň mou poslední akcí v tomto angažmá – byla produkce společného koncertu Tata Bojs s Ahn Triem na Pusanském mezinárodním filmovém festivalu (BIFF).

Viděla jste už kus světa. Je Aš nebo Česká republika něčím specifická a výjimečná? Například v rámci povahy obyvatelstva?

Specifika určitě existují. Aš trpí všemi neduhy sudetských městeček, od nesourodosti a vykořeněnosti obyvatel až po pocit, že jinde se lidi mají líp na náš úkor a za naše problémy může někdo jiný. Negativita. Prý nás charakterizuje i jako národ. A teď bych asi měla říct něco pozitivního… Když si myslíte, že může být jen hůř, jakákoliv malá změna k lepšímu vás příjemně překvapí. Nevím. Těžko se mi na otázku po národním charakteru odpovídá tak, aby to neznělo banálně. Nemám k tomu žádný sofistikovaný postřeh.

Co plánujete do budoucna?

Plánuji více rozvinout potenciál mých současných překladatelských a tlumočnických aktivit. Začátkem příštího roku vyjde v Odeonu překlad románu, na kterém nyní pracuji – Vegetariánka od spisovatelky Han Kang. Anglický překlad knihy byl letos oceněn prestižní Man Booker Prize a český nakladatel je knihou nadšen, tak doufám, že se bude překlad dobře číst a osloví české čtenáře. Pak mě zřejmě čeká ještě jeden román od stejné autorky. Velmi ráda bych taky dokončila studium srovnávací literatury na Soulské národní univerzitě, ale zatím to není na pořadu dne.

Jaké máte sny a cíle?

Co se týče pracovního života, nejsem příliš ambiciózní. Moje sny jsou čistě osobní - vytvořit příjemný domov pro mou rodinu, setkávat se s přáteli a mít čas jen tak si v sobotu vyjít do přírody. A jako každá máma bych se ráda někdy vyspala.

Co byste vzkázala svému já, které v roce 1995 poprvé usedlo do lavice ašského gymnázia?

Vykašli se na kroužek keramiky a radši sportuj! Jo a cestování vlakem je strašně jednoduchý, nemusíš sedět doma, každý víkend můžeš poznávat nová místa.

Jaký máte vztah k Aši? Jak se na Aš tváří Váš manžel, který pochází z Izraele?

Ráda se vracím, ale je fakt, že spíš kvůli vzpomínkám. Manžel pořád nechápe, proč je Aš tak strašně zdevastovaná, i když od války uběhlo 70 let (případně 25 od pádu komunismu). Nedávno jsme vyrazili na výlet do Bad Elsteru a on byl šokovaný, že jen pár kilometrů od Aše existuje udržované lázeňské městečko, taková Aš v alternativním paralelním vesmíru. Stejnou architekturu můžete občas zahlédnout i na starých domech v Aši, jenomže je to jako byste na konci školního roku srovnávali učebnice vzorného premianta a nepořádného propadlíka. Manžela historie Aše fascinuje, asi bychom se měli vypravit na tu virtuální prohlídku neexistujícími památkami, o které jsem tolik slyšela.

Co se Vám tu líbí a co myslíte, že tu schází?

Líbí se mi temné lesy a drsná příroda pohraničí, taky se mi líbí ašský bazén (ten nikdy nezapomenu pochválit), určitě by se mi líbilo i v knihovně, i když už nesídlí tam, kam jsem byla za svých gymnazijních let zvyklá chodit. Schází mi tu nějaký kulturní prostor, všechny destinace našeho mládí – kino, Klubíčko, Saďák – zmizely a podle mě nebyly dostatečně nahrazeny. Anebo už jsem možná prostě jen zestárla.

Kdybyste měla zmínit tři jedince, kteří jsou pro Vás největší pAšáci, kdo by to byl?

Nominuju ze své generace BioMashu a Petra Karlíčka. Třetí pozici nechám otevřenou, protože mě napadá víc jedinců a nechci ten výčet uzavřít.

16. 10. 2016, Fabien Řezáč