V kolika letech jste se dostal do Aše?

Jsem narozený v roce 1966 v Praze. Potom vím, že jsme nějakou dobu bydleli u babičky v Hostivicích u Prahy. Táta pak dostal práci někde na Ostravsku, tak jsem chodil do jeslí v Orlové, na což si samozřejmě nepamatuji. Pak někdy začátkem sedmdesátých let, když otec emigroval do západního Německa, jsme se odstěhovali za příbuznými do Aše. Maminka získala práci v Metazu jako vedoucí závodní kuchyně a bydleli jsme na pomezí Krásné u Aše a Aše. Chodil jsem tam do školky, takže mi mohlo být tak 5 let.

A do školky jste tedy chodil v Aši?

Vybavuji si, že jsem do školky chodil v Aši s Láďou Mackovičem a že jsme tam dělali nějaké neplechy. Čili tipuji, že do Aše jsme se přestěhovali někdy v letech 1971–1972.

A základní škola?

Osm let jsem chodil na Okružní školu. Z osmičky jsem šel na gympl do Chebu. V podstatě jsem byl v Aši ještě celou dobu, když jsem chodil v Žilině na vysokou.

Co jste konkrétně studoval?

Teď se to jmenuje Žilinská univerzita. Dříve se škola nazývala Vysoká škola dopravy a spojů. Tam bylo všechno možné, dokonce i letecká doprava, na kterou jsem se dostal, protože mě samozřejmě letadla bavila. Tam jsem končil v roce 1989. V zásadě jsem byl v Aši až do roku 1993, kdy jsem dostal příležitost jít do Karlových Varů kvůli bydlení. Takže v tu dobu začala vlastně taková nová životní etapa.

V jakém smyslu Vás začala bavit letadla? Stavěl jste třeba modely?

Můj děda bydlel v Hostivicích u Prahy, což je kousíček od Ruzyňského letiště. Býval jsem tam každé prázdniny. Tenkrát nebyly žádné ploty kolem letiště, a tak mě děda bral až k rozjezdovým drahám. Tam jsme vždycky vytáhli deku, děda tam celý den spal a já koukal na letadla. Plastikové modely jsem později také dělal. To mě moc bavilo, byl jsem i na několika modelářských soutěžích.

Takže jste chtěl být pilot?

Nejdřív jsme chodili na mašinky, které tam taky jezdí, protože je tam železniční trať do Chomutova. Takže mě bavily mašinky. Pak jsem ale zjistil, že existují letadla, tak mě začala bavit letadla. Není to tak, že bych od páté třídy nebo od mateřské školky byl přesvědčený, že budu pilot.

Ale chtěl jste pilotovat.

No, nejdříve ano, ale tehdy jsem si myslel, že k tomu vede cesta jedině přes vojenskou školu, jako vojenský pilot, který se pak dostane třeba k ČSA. Když jsem si dal žádost na vojenské gymnázium, tak mi bylo sděleno, že z kapacitních důvodů nemohu být přijat. To bylo zvláštní, protože tehdy brali každého. Ale samozřejmě – ten kádrový profil udělal své. Ona je vůbec záhada, jak jsem se mohl dostat na školu do Žiliny. To mi vůbec není jasné. Asi v tom byla ta směrná čísla, že z každého kraje se musel vzít určitý počet lidí.

V Karlových Varech jste tedy potom začal bydlet?

Ano, v třiadevadesátém jsem tu začal bydlet. Pracoval jsem jeden rok v Puppu jako krupiér. Souběžně s tím se mi naskytla příležitost podnikat jako obchodní zástupce přes mapy, autoatlasy, průvodce a tak dále. No a pak mě na jaře roku 1998 oslovil můj kolega z aeroklubu. To jsem ještě lítal na malých letadlech vyhlídkové lety a podobně. Ptal se, jestli bych neuvažoval o přihlášce tady na místo ředitele letiště, které se uvolnilo. Protože on si podal žádost k ČSA a byl přijat. Takže po nějakých dvou měsících váhání, zda tuhle nabídku přijmout, jsem s tím souhlasil. Pak to bylo potvrzené i ze strany pražského vedení, protože jsme tenkrát spadali pod Českou správu letišť. V září 1998 jsem tady vlastně nastoupil rovnou na pozici ředitele letiště.

A proč to dvouměsíční váhání? Byl to velký skok?

Protože ta poslední práce obchodního zástupce byla tak časově volná, že jsem mohl mapy rozvážet po čerpačkách třeba o víkendech a pak si udělat volno. Člověk s časem mohl nakládat, jak potřeboval, a vydělával jsem si na tu dobu relativně slušné peníze. Navíc jsem neměl představu, jak odpovědná ta funkce je, takže jsem z toho měl samozřejmě trošku obavy, jestli to zvládnu.

Vrátíme se k mládí v Aši – jak jste trávil volný čas, když byl?

Já si pamatuji, že jsem byl v oddíle turistiky, kterou vedl pan Šulc, a už od nějakých deseti let jsem s ním jezdil na orientační závody, což byl můj velký koníček – běhat po lese s mapou. Líbilo se mi, že to není jen o tom, jak rychle kdo běhá, ale také jak u toho myslí. U té práce s mapou se nejspíš projevují geny po otci, který je kartograf. Drželo se mě to až do let vysokoškolského studia, kdy jsem ještě pár závodů absolvoval v Žilině na vysoké. Ale tam mě pak zničily ty terény. Kdo zná Žilinu a okolí, jsou tam šílené kopce. Potom na to nebyl prostor ani časově.

A ve škole jste patřil spíš ke šprtům, nebo raubířům?

Asi spíš k těm šprtům, protože ode mě všichni opisovali (smích). V tomhle směru jsem puntičkář, to mi vydrželo dodnes. To by asi mohli tady kolegové potvrdit, že to se mnou nemají jednoduché, protože bazíruji na detailech.

A co po škole?

Z našeho ročníku odcházelo asi deset lidí přímo k ČSA. To byla taková první zkušební záležitost. Mě si tenkrát zavolal šéf nějakého komunistického výboru a ten mi sdělil, že ten můj kádrový profil není bůhví co, ale že i na západě Čech, kde bydlím, potřebují práškaře. A co bych na to řekl, kdyby mě přeložili do rozšířeného ročníku. Trval pět let včetně pilotního výcviku, který končí profesionální licencí obchodního pilota. Takže mě vlastně dva roky před koncem školy přeřadili do ročníku mezi piloty, ale s tím, že tedy zapomenu na ČSA a půjdu práškovat. Když jsem skončil, tak jsem těsně před revolucí nastoupil na stanici v Chebu. Tam jsem prožil rok s bezvadnou partou lidí, kteří mě mezi sebe přijali. V roce 1991 při reorganizaci propouštěli jako první ty mladé. Takže jsem odešel hned v první vlně.

A pak už jste se k pilotování nevrátil?

Více méně už jen v aeroklubu. Ale to vás neuživí. Protože je to hobby, za to se naopak ještě platí. Výjimečně vám to někdo zaplatí. Například větroň, který potřebuje vytáhnout, parašutista, nebo cestující vyhlídkových letů.

A v současné době ještě lítáte? Rekreačně?

Ne, kdepak! Naposledy jsem letěl někdy v říjnu 2000. Nevím, jak to s tím souvisí, ale v tu dobu se mi narodil první syn. Nemůžu říct, že jsem o sebe začal mít vysloveně strach, ale asi se něco zlomilo. Jeden den jsem jel po vyhlídkových letech z letiště a uvědomil jsem si, že už mě to lítání nenaplňuje. Že jsem se k tomu musel už nutit, protože jsem měl rozpis a služby. Což u lítání není asi to pravé, aby to člověk dělal jen z povinnosti. Nedokážu si to ani nijak zpětně vysvětlit, proč mě to přestalo bavit ze dne na den, ale ten pohled ze země už mi bohatě stačí.

Co obnáší práce ředitele na mezinárodním letišti?

Možná se dá říct, že je to práce jako každá jiná, kde musíte řídit lidi. Jsme celkem malá firma, asi s padesáti zaměstnanci, není to žádný gigant. Kvůli tomu, že letecký provoz je zde relativně malý, nejsme schopni zaměstnávat specialisty od právních věcí přes daňové poradenství a podobně. Takže využíváme služeb externích pracovníků, nebo zaměstnanců na částečný úvazek či smluvní ujednání. Člověk si musí na této pozici vybudovat široký rozhled jak v právu, tak v ekonomice a v mnoha dalších oborech. Zásadní je ale odborný pohled na problematiku letectví jako takového, provozování letiště a vývoj související legislativy.

Co musí všechno letiště splňovat, aby dostalo certifikát?

Dneska platí, že když děláte víc jak deset tisíc cestujících ročně, tak musíte mít letiště takzvaně certifikované. Projdete certifikačním procesem, který zahrnuje fyzikální charakteristiky letiště, jeho vybavení, runwaye, světelné vybavení a tak dále. Musí to být v souladu s leteckým předpisem. Pak musíte mít certifikované všechny procesy a postupy které se na letišti odehrávají. My máme certifikát z roku 2007, kdy to bylo zavedeno poprvé podle mezinárodních předpisů ICAO. V Evropě však vznikla Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA), která vydávala nové předpisy a certifikace. Poslední dva roky v podstatě neděláme nic jiného, než pracujeme s Úřadem pro civilní letectví ČR na nové certifikaci podle evropského předpisu, který je v mnoha směrech o dost tvrdší.

Co pro Vás znamená filmový festival v Karlových Varech? Změní se Vám nějak režim?

Ani ne. Jen když sem přiletí nějaká slavná osobnost, tak to poznáme na tom, že tu jsou limuzíny. Případně i fanoušci, i když mám pocit, že se o tom málokdo dozví. Což si myslím, že je škoda. Pro ty hvězdy je možná divné, že přiletí na letiště, projdou před halu a tam stojí jen dva organizátoři, ochranka a limuzína. Jinak ten provoz ani není až tak navýšený. Jedná se spíše o jednotlivé přílety menších letadel. A my to samozřejmě vítáme. Když se pak například napíše článek, že John Travolta přiletěl do Varů, tak spousta lidí, i ze světa, zjistí, že Vary vůbec nějaké letiště mají. Je to pro nás výhodná reklama.

A setkal jste se někdy s nějakým významným cestujícím? Že jste ho třeba přivítal? Dělá se to vůbec?

Tak možná některý člověk na mém místě by toho v tomhle smyslu využil, ale mně nepřijde normální, že by zrovna toto hvězda očekávala. Logicky – proč by ho měl vítat ředitel letiště? Letí sem na festival, tak ať si ho přivítá ředitel festivalu.

Takže žádné absurdní požadavky ze strany hostů nebo festivalu nebývají?

Ne, vůbec. S tím nejsou naprosto žádné problémy. To odbavení většinou proběhne strašně rychle. Takže když přiletí nějaká ta hvězda, do tří minut po vystoupení z letadla je z letiště pryč. Takže když já tady někdy sedím a uvědomím si, že už to přistálo, a jdu se podívat do haly, abych ho alespoň zahlídnul, tak se mi kolikrát stane, že už tam nikdo není (smích).

Vracíte se ještě někdy do Aše?

Víceméně už jen na hřbitov, kde mám maminku. Ještě tam mám pár kamarádů, kteří pokračovali na gymplu, například Martin Hansmann. S nimi se vídám na srazech gymplu, když nějaký máme. Už ani neumím spočítat po kolika letech. Je to hrozné číslo. Ale fascinovalo mě, že ty lidi vypadali naprosto stejně. Že nemáte problém si toho člověka zařadit, i když jste ho neviděl třeba pětadvacet let.

Co se Vám vybaví, když se řekne Aš?

Rozhledna. Protože jsem tam často chodil na lyže, jak na sjezdovky, tak na běžky. Často jsem také běhal po lesích v okolí. Když jsem dělal orientační běh, pokaždé, jak jsem se vrátil ze školy, dal jsem si deset kilometrů a pak šel přes celé město do bazénu, abych si jich dal třicet-čtyřicet a trochu páry. Do těch osmnácti let jsem sportoval hodně. Když to srovnám s dnešními možnostmi, mají lidé v tomhle věku, tak se nedivím, že třeba můj syn tráví spoustu času u počítače a hraje si na virtuálního pilota ČSA. A fakt je, že když koukám, jak to umí… Tohle za nás nebylo.

Když máte volno, jak relaxujete? Cestujete rád? Létáte?

S lítáním to není moc slavné, těch služebních cest je relativně málo. A že bych já osobně někam letěl na dovolenou, to už poslední dobou také není časté. Co se týče relaxu, dávám přednost fyzické práci na zahradě.

Ten sport Vám zůstal? Co běhání?

Běhání už ne. Na to už se necítím. Nohy mě bolí i tak (smích). Ale když už, tak na kole si dám třicet-čtyřicet kilometrů. A v zimě stále rád lyžuji, ale spíše v Alpách. To asi tak stačí. S tím sportem už to taková sláva není.

Cestujete rád? Lákají Vás exotické země?

Vzhledem k tomu, že druhému synovi jsou čtyři roky, tak to s tím cestováním není až tak jednoduché. Takže si s manželkou říkáme, že na to přijde ta správná doba až tak za deset-patnáct let, až ty děti opravdu vyrostou. Pak budeme sami cestovat i někam dál. Samozřejmě by mě to lákalo jezdit po exotických místech, ale od toho mám svého tatínka, který jako kartograf procestoval celý svět a i teď v důchodu hodně jezdí po světě a vždy přiveze mraky fotek. Takže to máme z první ruky a můžeme si alespoň tipovat ty místa, kam bychom se chtěli se ženou jednou podívat.

Doba prázdnin. Jak trávíte prázdniny vy? Pracovně?

Do konce července pracovně. V srpnu doufám, že mi vyjde odjezd na tři týdny do Chorvatska. Jezdím tam stabilně na jedno a to samé místo, což někteří moji přátelé třeba nechápou. Ale možná kdyby to místo poznali, tak by tomu porozuměli. Je to oblast odříznutá od turistického ruchu. Vypadá to tam skoro jako ze středověku, je to kus přírody nedotčený lidmi. Je tam svatý klid. Lepší relaxaci než ležet v síti pod borovicemi u moře neznám.

Kde vůbec zjišťujete předpověď počasí? Jaká aplikace je nejspolehlivější?

Rozhodně se nedívejte na Novu (smích). Naše republika je relativně malá a i tak tu můžou být obrovské rozdíly. Myslím si, že Český hydrometeorologický ústav má velmi dobré předpovědi. Ale je důležité je poslouchat celé.

Koukal jsem, že frekvence letů z Ruska se snížila. Čím je to způsobeno?

Tento pokles začal v roce 2014, samozřejmě známými událostmi na Krymu a východní Ukrajině. S tím pak souvisela i ta politická roztržka, sankce Evropské unie a propad cen ropy. Tím pádem to všechno vyústilo v devalvaci rublu vůči euru a dolaru. Postupně to pro nás znamenalo, že jsme ze 100 000 cestujících v letech 2011-2013 šli až na 35 000 v loňském roce. V letošním roce ten pokles pokračuje dál. Takže možná neodbavíme ani 30 000 cestujících. To jsou věci, které letiště nemá šanci ovlivnit. Co máme šanci ovlivnit a na čem dlouhodobě pracujeme, jsou nové linky. Druhým rokem se snažíme o zavedení spojení s Německem. Zejména s oblastí Düsseldorf, která má potenciál. Dále se snažíme o zavedení charterových letů z Tel Avivu. To je další oblast, kde pozorujeme zvýšený zájem o lázeňské pobyty. Bohužel ta jednání nejsou vůbec jednoduchá a jde to vidět na tom, jak dlouho už probíhají bez hmatatelného výsledku. Každopádně mohu říct, že jsem optimista v tom smyslu, že v příštím roce, tj. 2017, by minimálně na těchto dvou trasách měly linky létat i za přispění SDRUŽENÍ KARLOVARSKÉHO KRAJE PRO ROZVOJ LETECKÝCH LINEK, z. s. Spolek má za úkol shromažďovat finanční prostředky potřebné na podporu nových linek. Shromažďují také odbornou bázi – zástupce hotelů, cestovních kanceláří a dalších subjektů. Ti mají říci, kde cítí potenciál. To není problém letiště, kvůli němu sem samozřejmě nikdo nelétá, byť architektura nové haly je zajímavá. Pak je tu druhá stránka, která mě osobně mrzí nejvíce. V letošním roce nejsou pro místní obyvatelstvo vůbec žádné lety k moři. Travel Service tu létal Turecko do Antalye, ale ty lety byly zrušené, jelikož tato země obecně zaznamenala obrovský pokles. Přesto doufáme, že se nám podaří pro příští sezónu v letním období povzbudit cestovní kanceláře, aby nějaké zájezdy z Karlových Varů opět začaly nabízet. Minimálně alespoň do Bulharska, to je dle všech zpráv skokan roku, ale také další země, které zůstávají v rámci otázek bezpečnosti atraktivními.

7. 7. 2016, Fabien Řezáč