Kdo je Veronika Zubačová a čemu se věnuje?

Veronika Zubačová je úplně normální ženská. Už ne holka, když se na ní pořád cítím. Je jí 37 let a věnuje se posilování už od svých 14 let, pravidelně však až od roku 2001.

Pocházíš z Aše? Chodila jsi sem na základku a na střední? Kam jsi směřovala dál?

Ano, narodila jsem se sice v chebské nemocnici, ale skoro celý můj život jsem byla v Aši. Na základní školu jsem chodila na Novou ZŠ a na střední do Karlových Varů. Nejdříve jsem absolvovala SOU keramické obor malířka keramiky a skla. Ten stejný obor jsem pak studovala na průmyslové škole také ve Varech. Tam jsem nakonec byla jen rok. Dvakrát jsem se pokoušela dostat na střední uměleckou školu do Prahy, obor užitá malba. Bohužel mě nevzali a řekli, že talent nestačí. Tím skončilo moje umělecké snažení rozvinout svůj talent. Byl to můj sen asi od šesti let, ale už nebylo nic moc co řešit. Tenkrát se rodiče rozvedli a mamka nás začala živit sama. Takže začala práce, abychom si jako tři děti mohli ty sny začít plnit.

V kolika letech ses začala věnovat cvičení? Co bylo v počátcích tvou největší motivací?

Začala jsem cvičit díky sestře Hele, která tenkrát chodila na karate. Tenkrát jsme tři ségry chodily k Martinovi Fisherovi, který byl super trenér a do dneška také aktivně sportuje. Mojí největší motivací bylo být silnější a svalnatější než kluci z tréninku. To bylo ze začátku. Postupem času jsem si začala všímat fotek svalnatých holek a řekla jsem si, že to musí být super. Hned se mi to zalíbilo. Bylo to něco, co je na člověku hned vidět, a hlavně mě to strašně bavilo. Ta síla, ale i bolest druhý den. Poté jsem se sestrami zhlédla olympiádu v Atlantě, myslím, že to byl rok 1996. Když jsem viděla těla těch sprinterek, bylo rozhodnuto. Ovládly mě emoce při hymně, cítila jsem s nimi to štěstí a v duchu jsem si přála být také šampión. Něco umět a být za to odměněna. Na tu chvíli se cítit jako borec, co něco dokázal. Když se vám splní sen, ten pocit je jako nirvána, na pár minut. Když se mi pak v roce 2006 podařilo vyhrát Mistrovství Čech, bylo to úžasný. Přišel za mnou tehdejší předseda svazu, pan Pešát, a pochválil mě s tím, že je šance i na Evropu. Byla to euforie. Když jsem pak jela na mistrovství světa, už jen ten pocit být v reprezentaci byl nepopsatelný. Hodně se toho ve svazu bohužel změnilo, ale tenkrát jsem měla motivaci jako nikdy předtím. Poté jsem odjela do Anglie a všechno začalo být nějak složitější a ne úplně podle mých představ. Chytly mě záda a musela jsem řešit zranění, po kterém jsem v roce 2009 závodila v pohárových soutěžích. To byl takový můj comeback.

Byly začátky těžké?

Začátky byly plné chyb, co se týče posilovny, která byla vlastně nejdříve takovým doplňkem ke karate a později ke kung-fu a thai boxu. Ale ty úplné začátky byly super. Užívala jsem si každou minutu v posilovně a nikdy jsem neměla dost. Ale nevěděla jsem nic o stravě ani o frekvenci cvičení. Takže výsledky nebyly skoro žádné.

Kdy jsi zjistila, že se bodyfitnessu chceš věnovat profesionálně?

Nejdříve musím vysvětlit, jaký je v tomto sportu rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Každý začíná jako amatér. Závodí se za oddíl fitness centra a jezdí se na amatérské závody. Pokud někdo vyhraje mistrovství světa, nebo absolutní výhru na soutěži jako Arnold Classic a podobně, může požádat o profi kartu. Po té je možné závodit na soutěžích pro profi soutěžící. Tam je možné se dostat vítězstvím, nebo bodováním na Olympii, která je vlastně takovou kulturistickou a fitness olympiádou. Mně se to nepovedlo a u nás v Evropě je to velice těžké. Takže já soutěžím amatérsky. Do tréninku však dávám stejně tolik. Vlastně ani v dietě není rozdíl. Je tam spíš rozdíl v konkurenci, ale také ne až tak velký. A kdy jsem zjistila, že chci závodit? Asi po dvou letech pravidelných tréninků. Věděla jsem o kulturistice, ale na to jsem měla moc malé svaly. Takže přišel fitness. Já viděla výsledky a šla jsem do toho. Byl to tenkrát ještě klasický fitness s akrobatickými sestavami. Tomu se většinou věnují vysloužilé gymnastky. Bylo jasné, že na gymnastiku už jsem byla stará. Ale otevřela se nová kategorie, které se říká bodyfitness nebo figure. Prakticky fitness bez sestav. Umožnilo to tak závodit holkám bez zkušeností, anebo těm, co nechtěly dělat sestavy. Tam jsem konečně začala trochu bodovat. Člověka to chytne, touží po uznání. Když vyhraje medaili, je to jako vyhrát v loterii. Je hrdinou sám pro sebe, když se dokáže překonat.

Čím je tato disciplína charakteristická?

Jak už jsem zmiňovala, je to hodnoceno vizuálně. Hodnotí se tělo ve třech obratech - přední, boční a zadní. Hodnotí se vyrýsovanost svalů a minimální podkožní tuk. Symetrie a celkový dojem postavy. Člověk musí mít všechny svaly napnuté, aby se ukázalo, jak je tělo tvarované a vyrýsované. Samozřejmě, když jsem začínala, bylo to všechno o půlku menší (smích). Mám na mysli svalový rozvoj… Čas letí a všichni chtějí, abychom byli větší a větší. Abych to shrnula, už je to jako kulturistika před dvanácti lety. Zdá se, že tam člověk jen stojí a otáčí se… Ale to byste se divili, jak druhý den bolí celé tělo (smích).

Na svém kontě máš spoustu úspěchů. Jakého si vážíš nejvíc?

Určitě si vážím každého. Na každou soutěž jsem se tvrdě připravovala. Ráda vzpomínám ještě na klasický fitness se sestavou Miss Fitness na Žofíně. Tenkrát to bylo vysíláno i v televizi. To byla krása a atmosféra úžasná. Pak třetí místo na Grand Prix Pepa Opava. Mezinárodní soutěž a moje poslední ve fitness. Třetí místo jsem nečekala, takže si to pamatuji jako dnes. Ono dělat sestavu a dřít třikrát tolik je časově i psychicky strašně vysilující. Jsem ráda, že jsem měla možnost to zažít. Člověk musí být trošku odvážnější a ta tréma je samozřejmě nesrovnatelná s bodyfitness. Zato dvojnásobná radost, když to člověk dokáže, a ještě se dobře umístí. Jinak samozřejmě nejlepší umístění je z roku 2011, kdy jsem vyhrála Absolutní Mistrovství České republiky. Vážím si zkrátka všeho. Jestli dobře počítám, tak jsem prošla 36 závody.

Kam všude ses mohla díky cvičení podívat?

Já jezdím jen na soutěže, které jsou blízko. Takže Španělsko a kdysi dávno Itálie. Minulý rok Dublin a Liverpool, ale ten je kousek od Manchesteru, kde už bydlím přes 9 let (to to letí!). Není jednoduché cestovat někam daleko, je to vždy otázka financí. A pokud je více soutěží, musí se to nějak rozumně naplánovat. Bez sponzora je to velice náročné. Jelikož mám i normální práci, tím pádem 25 dní dovolené, musí se vše naplánovat na celý rok, jak soutěže, tak dovolenou za rodinou v České republice. Je to vždy boj. Přála bych si víc času na oboje. Závidím sportovcům, co dostávají peníze za to, že trénují. Ve fitness je vlastně být profík akorát o finanční odměně za vítězství. To jsou většinou jen malinké částky u žen. Částky, které nestačí ani na rok přípravy. V tom vládne stále velká diskriminace mezi pohlavími.

Jak jsi na tom s úrazy?

Úrazy nemám. Až na vrozenou skoliózu páteře neboli skoliotický rozštěp páteře, který mě právě od roku 2006 začal výrazně omezovat. Jako desetileté holce mi dali korzet, který jsem musela nosit až do svých osmnácti let, dokud mi nepřestalo růst tělo. Mělo to pomoct udržet páteř takovou, jaká byla. Byla jsem šest měsíců v lázních, ale stářím a nejspíš také opotřebením ze cvičení se to postupně horší. V roce 2006 jsem musela skončit s rekreačním boxem a běháním. Vlastně veškerými aktivitami, kde tělo dostává nějaké otřesy. V posilovně to pro mě znamená žádné dřepy a minimální váha při výpadech. Musím se hodně hlídat. Jakmile cítím, že záda bolí, musím cvičit úplně něco jiného, než jsem měla v plánu. Několik měsíců teď bojuji s ramenem a loktem. To doufejme vyřeším začátkem roku 2017, abych mohla začít přípravu na závody.

Kultura bodybuildingu je v Aši na rozmachu. Máš nějakou radu pro ambiciózní jedince, kteří by se tomuto sportu chtěli věnovat se vší vážností?

Určitě mám. Na pár tréninků si najděte trenéra na úrovni, ať vás naučí veškeré cviky a tréninkové strategie. Pokud chcete závodit, je stejně tak důležité se zaměřit na objemovou i rýsovací stravu. Ohledně toho je spousta informací na internetu, ale tréninky bych nechala rozhodně na trenérovi. Potom je důležitá výdrž. Trvá to několik let, než ženská uvidí nějaké svaly, a člověk musí být opravdu nadšený, aby vydržel. Hledejte si pořád novou motivaci. Nevšímejte si negativních lidí. Běžte si za svým snem a pamatujte, že žádná magická pilulka neexistuje! Čas vydřený v posilovně si nekoupíte nikde.

Za cvičením obecně stojí spousta disciplíny. Jak často máš tréninky a jak přísný plán stravy dodržuješ?

Když nemám zrovna závody a nejsem v přípravě, většinou mám trénink buď posilovací a kardio - kvůli páteři můžu jen spinning, ale žádný hardcore - tak zhruba 4x týdně. Jsem-li v přípravě, za týden mám posilovnu 5-6x a 6x kardio. Vše se ale mění. Třeba intenzita kardia, anebo sestavy svalových skupin. Dieta by byla asi na delší článek (smích). Ale pokud si představíte zdravou stravu, tak jsem ještě 3x víc omezená (smích). Dva měsíce do závodů už je strava jen účelová, aby se docílilo formy, jaká má být. Jsou dny, kdy jím jen trochu masa a zeleninu a jsou dny, kdy mám i sacharidy - jednou za týden. Jsou dny, kdy hlady nemůžete spát a dny, kdy se proklínám do čeho jsem se to uvrtala. Těch diet jsem vyzkoušela opravdu dost a každá příprava je v tomhle směru trochu jiná.

Obecně rozšířeným stereotypem je „maso je síla“. Jak se jako profesionál stavíš k veganství?

„Maso je síla”, ano, říká se to. Ale tak úplně to pravda není. I když v tomhle sportu je zásadní mít bílkoviny vysoké, v jaké formě se rozhodne je přijímat už je na něm. Já osobně žádného vegana-závodníka, který by byl na soutěžní úrovni, neznám, a to ani holku. Všechno, co jsem četla, byli buď lidé v jiných federacích, nebo holky co soutěží v jiných kategoriích. Ale určitě jsou i výjimky. Já maso nikdy neměla moc ráda. Až tenhle sport mě donutil ho začít jíst pravidelně. A když říkám pravidelně, myslím tím každý den opravdu skoro 400g. Jsou snídaně, kdy mám místo vločkové kaše prostě kus kuřecího. Já osobně miluju zvířata a trhá mi srdce, když vidím, jak se s nimi zachází. Sama už několik let nejím vepřové a hovězí. Takže kuřecí a občas rybu. Když nejsem v přípravě, mám vegetariánské dny a dokonce i veganské. Miluju ovoce a vše, kde jsou sacharidy, asi jako každý, kdo “dietuje“. Takže je to pro mě pohoda. Horší je to v dietě, kdy má mít člověk 50g a méně gramů sacharidů na den a žádné cukry. Jen bílkoviny a trochu tuky. To je skoro nereálné udělat jídelníček, aby tělo reagovalo, jak má. Ale jak říkám, do budoucna určitě budu hodně měnit ve stravování. A vím, že až přestanu závodit, bude ze mě vegan se svaly. Každý závodník je jiný, někomu stačí ubrat jen trochu, někdo na talíři nemá skoro nic (smích). A výsledky můžou být stejné.

Jak ráda relaxuješ a regeneruješ?

Ráda relaxuji se svými zvířaty. Mám králíčka a černou kočičku. V ČR máme snad celou ZOO. Nejlepší relax je doma s rodinou, řekla bych. To se znovu cítím jako malá holka, která ráno vstane a jde k mamince pro snídani (smích). Jinak trávím čas s lidmi, co mám ráda. A někdy také nicnedělání. Ráda se kouknu na pěkný film a ráda zajdu do bazénu. V létě, když mám čas, tak chodím do přírody. Vyčistit mozek a nabrat pozitivní auru. Nebo si zajdu na koncert.

Posloucháš u tréninků hudbu? Jakou?

Hudbu poslouchám, když dělám kardio. Od mých srdcových New Kids až po lehký house přes hip hop. Někdy třeba i Stevie Wonder. V posilovně mi to překáží, potřebuji slyšet, jak dýchám.

Myslíš si, že je lepší jít si tvrdohlavě za svými sny, vsadit vše a dělat, co tě baví? Nebo je podle tebe rozumnější dělat kompromisy, mít své jisté a držet se průměru?

Tohle je dobrá otázka. Asi bych odpověděla něco jiného, když mi bylo 15-20, než odpovím teď. Proto to shrnu a udělám závěr. Ano, život je krátký… Vsadit všechno, jít si za svým snem a dát do toho maximum, ale připravit se na to, že když to nevyjde a není v mých silách udělat víc, bude třeba plánu B s kompromisy. Člověk během života mění priority, ale pokud má sen, který mu v hlavě leží několik let a ví, že v klidu neumře, dokud si ho nesplní… Tam už žádný kompromis nikoho nespasí. Srdci neporučíš.

Ty sis za svým šla. Kdo tě v těžkých chvílích držel nejvíce nad vodou?

Teď jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem opravdu šla za svým. Když tak vzpomínám, můj největší sen byl malovat. Pak přišel ten sport. Takže to budu brát asi jako ten plán B. I když na druhou stranu, sport přišel neplánovaně. Jako by mi někdo seslal náhradu, na kterou budu mít v určitých mezích větší talent, nebo štěstí. Pak přišla příležitost si splnit sen, který mi v srdci ležel už od čtrnácti let. Dokonce několikrát po sobě. Něco, co jsem myslela, že už je dávno pohřbené. Ale aby se mi to splnilo, musela jsem učinit ten velký krok a vycestovat do jiné země. Do země, kam jsem vlastně ani neplánovala jít. Snila jsem o Americe, ale osud to chtěl jinak. Než jsem odjela do Anglie, šla jsem za kartářkou a ona mi řekla, že jsem si vybrala ty nejlepší karty, že se mi splní vše, o čem jsem snila. Na to jsem myslela vždy, když mi bylo ouvej. Říkala, že to bude těžký ze začátku, ale pak to bude stát za to. Takže zůstat u nás, nebo se vydat jinam, třeba by se nestalo to, co se stalo. Každopádně jsem měla vždy u sebe mou sestru, dvojče. Ta byla má nejbližší opora. A pořád je. Potom samozřejmě celá rodina. Je to ten největší drahokam na světě a ta láska je tou nejvzácnější medailí!

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Co chystáš?

Momentálně si musím vyřešit zranění a začít přípravu na rok 2017. Věřím, že vše půjde dobře. Chtěla bych obhájit tituly z let 2011, 2012, 2013 a 2014 a znovu vyhrát mistrovství České republiky. Pak se uvidí, jaké závody si vyberu. Už několik let sním o tom, že mi zahrají hymnu na mistrovství Evropy nebo světa. Na Evropě jsem byla asi 4x a pořád se mi nedaří dostat se do top 6. Takže uvidíme (smích). Jednou se chci také vrátit zpět do Čech. Anglie není místem, kde bych chtěla zestárnout. Zvykla jsem si tu na hodně věcí, ale...

Jaký máš vztah k Aši? Vracíš se sem často? Ráda?

Aš jsem jako mladá neměla moc ráda. Nebylo v ní pro mladší moc co dělat. Teď se to dost změnilo, co se sportu týče. Máme nové kurty, přírodní podmínky a plno pěkných míst, kam jít za cyklistikou a relaxovat. Když je ale člověku 15-18 a víc, chce se bavit jinak. V tom je Manchester dobrý. Spousta míst, kam za zábavou, koncerty, bary. Člověk to ani nestíhá. Lidé tu chodí za zábavou už od pondělí. Ale já to využívala snad jen prvních pár let. Taky, když člověk pracuje, věnuje se sportu, to už je rád, když má klid a bral by spíš ten les, kam se dá zajít na procházku (smích). Takže co jsem odjela pryč, Aš mám ráda víc a víc… Připomíná mi mládí, od doby, kdy jsme jako děti blbli na sídlišti po babičky barák a ulice, po kterých jsme chodívali. Vzpomínám na školu a starou cukrárnu. Všechno je to historie. V Aši jako by se zastavil čas. Už jen to nádraží. Sice trochu opravené, ale stejnak. Projít se po Aši, tak si člověk dobře zavzpomíná… A to já dělám ráda (smích).

Co máš na Aši nejraději a co bys tu naopak změnila k lepšímu?

Asi nejradši na Aši mám to, že tam mám tátu, za kterým jezdím. To ostatní jsem nejspíš už zmínila. Ráda bych v Aši viděla víc pracovních příležitostí. Natáhnout zpět lidi a přinést život na prázdná místa. Kino už dávno není, přitom bylo tak super. Kdo pamatuje bývalý Prior, tam to bylo také skvělé. Zdá se mi, že všichni utekli a kdo zůstal, odešel pracovat do Německa. Člověk už skoro ani nemá možnost jít se dobře najíst. Školy se málem zavírají a obchody krachují.

Kdybys měla jmenovat tři lidi, kteří jsou podle tebe největší pAšáci, kdo by to byl?

Nevím, jestli je pAšák, ale Ašák až do poslední buňky, a to je můj táta. Narodil se tam a nedá na ni dopustit. Říkává, že zná každý kout a že ji má rád. No a to ho vlastně může pašovat na pAšáka. Dalším pAšákem je pro mě má babička, která tam vychovala v nelehkých podmínkách pět dětí a celý život tvrdě dřela. Teď mě napadá, že všichni, co jsme v Aši vyrostli a rádi se vracíme, i ti, co nikam neodjeli, jsme pAšáci. Domov je domov a místo, kde člověk stráví velkou část života. To už nikdo nikdy neodpáře. Mně se do teď zdává, že chodím po Aši. A když se něco ve snech odehrává, častokrát to bývá v Aši. Asi si v podvědomí přeju vrátit se. Nebo alespoň na chvíli vrátit čas (smích).

10. 10. 2016, Fabien Řezáč